HORÁK FAMILY

Tato lakonická citace mi zněla v uších, když jsem se jednoho únorového večera se svou rodinou blížil k obci Rudice v Moravském krasu. Náš turistický oddíl TOM Pawnee zde měl absolvovat speleo-výcvik jehož vyvrcholením měla být návštěva některých veřejnosti nepřístupných jeskyní. Příliš jsme netušili, co nás v následujícím víkendu potká?

V sobotu po snídani jsme se sešli u rudického mlýna . Mlýn samotný je v mnohém unikátní a stojí za prohlídku. Byl postaven již v roce 1865 a jde o větrný mlýn holandského typu s kamennou kruhovou zdí silnou u země až 135 cm. Střecha bývala kdysi otáčivá, krytá šindelem. V přízemí je stylově zařízená místnost, která ukazuje životní styl obyvatel mlýna z přelomu 19. a 20. století. V prvním patře je možno zhlédnout expozici minerálů a také jedinečnou kolekci rudických geod, což jsou útvary bochníkovitého či kulovitého tvaru, uvnitř většinou duté a zevnitř porostlé krystaly nerostů čnějících do středu dutiny. Než jsem na to však přišel, domníval jsem se, že geoda bude asi nějaká zvláštní geologická elektroda. Jen mi bylo divné, že průvodce se u tohoto pojmu tak rozzářil? V nejvyšším poschodí je možno zhlédnout expozici speleologie a výzkumu Rudického propadání. Poblíž mlýna je ještě geopark s ukázkami hornin Moravského krasu, ten však byl v době naší návštěvy zcela pod sněhem. A pak už jsme šli do jeskyní. Napřed jsme na rozcvičení a seznámení s terénem absolvovali jednu kratší jeskyni lidově nazývanou ?Hospoda?. Byla zcela bez krápníkové výzdoby a místy nám urostlejším byla i docela těsná. Ještě štěstí že Pawňáci mají trénink z pseudokrasových jeskyněk v okolí Bystřice. Na jejím konci jsme viděli vodní tok mizící v podzemí. Zpět jsme se vraceli stejnou cestou, ale mě připadalo, že cesta zpět je úplně jiná.

Krátce před polednem, skupina nejzdatnějších vyráží na návštěvu hlavní atrakce našeho pobytu v krasu Rudickou propast nejhlubší to útvar v ČR (153 m). O výběru těch šťastných rozhodla především kompletnost vybavení a věk. Naši speleo-přátelé stanovili nekompromisní hranice, ač určitě věřili, že fyziky jsou připraveni všichni. Jdeme navštívit část říčky Jedovnice která se v těchto místech ztrácí v jeskynním systému krasu na více než 12 kilometrů (my z ní uvidíme asi 2,5 ), aby se znovu objevila u proslulé Býčí skály. Je možné, že cestu nebudeme moci absolvovat celou, protože počasí nám nepřeje, již několikadenní obměk mohl způsobit vyšší hladinu vody v podzemním korytu a tedy neprůchodnost pro amatéry, jakými v této oblasti bezesporu zůstáváme.

První jeskyňář zkušeným hmatem odemyká železobetonová vrata, která mají bránit vandalům v likvidaci podzemní krásy. Máme štěstí, že jsme všichni členové Asociace turistických oddílů mládeže a s jmenovanými lidmi nemáme nic společného. Hned za vstupem začínají žebříky po kterých s menšími nebo většími obtížemi (ty mohou mít jen ti, kterým nadmíru vybujely některé partie) sestupujeme 116 metrů hluboko až k závěru soustavy vodopádů Jedovnického potoka, který sem padal z výšky 86 metrů. Až po sem šli všichni suchou nohou.

Začíná pochod, nebo chcete-li brodění říčkou někde po kotníky někde a někomu skoro po pás, konečně si připadáme jak prvoobjevitelé (nejstarší doložený hrabě Hugo Salm 1802) jen voda, skála a my. Procházíme systémem podzemních kaňonů a dómů kde každý má svou historii a pověst. Ti co jsou průvodcům nejblíže je slyší všechny, ale kdo by si je zapamatoval, když už máte v holinkách malé jezero.

Míjíme bohatou sintrovou výzdobu ? důkaz neustálého krasovatění a zastavujeme se u místní atrakce zapomenutého žebříku prvo-objevitelů, který už postupně obaluje sintrový povlak a vytváří tak zajímavý stalagnát (krápník od země až po strop). Po nutné fotce pro rodinku pokračujeme kaňony až k sifónu, kde po dlouhá léta končili všichni badatelé a to i přesto, že si brali na pomoc dynamit. Naštěstí byl v polovině minulého století objeven takzvaný přetlakový tunel, nebo chcete-li chodba vzdechů, kterou se dá proplazit na druhou stranu. Opět se projevují potíže, tentokrát vážnější, těch kterým něco někde přebývá.

Jsme však všichni na druhé straně a odměnou jsou nám obrovské dómy a pohled do hlubin nebo výšin komínů, které spojují tyto prostory s dalšími labyrinty nad námi. U jednoho komínu dokonce naši průvodci tvrdí, že kdyby se ním vylezlo nahoru tak už nám bude chybět jen 25 metrů do Rudické hospody. Bohužel tyto metry jsou tvořeny čistým devonským vápencem. Tak nevím - asi šprýmují a na občerstvení si budeme muset počkat.

Každá cesta jednou končí a v našem posledním dómu nám jeskyňáři s nádechem nostalgie sdělují, že dál už to nejde a že Velikonoční jeskyně, které jsou objeveny dál, jsou bohužel zaplaveny struskou, pozůstatku to činnosti člověka na povrchu. Naše žaludky rovněž souhlasí s návratem a tak se vydáváme na cestu zpět, naposledy (pro tentokrát) si zanadáváme v chodbě vzdechů, mrkneme na sintrový žebřík a vzhůru po kovových žebřících ? jsme za tento výdobytek socializmu (sponzorem bylo před 50 lety ČKD) docela vděční. Musíme přiznat, že po vystoupení z jeskyně byla celá skupina notně promočená, prochladlá, patřičně fyzicky vyčerpaná, ale šťastná. Při večerní přednášce v místní hospodě někteří tak trochu usínali a ani nám nevadilo, že na místní country produkci nejsme příliš vítaní.

V neděli jsme navštívili Punkevní jeskyně, někteří znovu a někteří poprvé obdivovali krásu Masarykovy jeskyně i labyrint podzemního toku řeky Punkvy. Procházka Pustým žlabem k jeskyni Amatérka, pěkné povídání našich přátel a nesmělé paprsky slunce, které se prodraly skrz ocelovou šeď oblohy zakončily náš víkend na který budeme dlouho vzpomínat.