Krkonošská koruna
Krkonošská koruna a neb od chaty k chatě
„Od hradu ke hradu putujem, zpíváme a holky muchlujem …“ se mi hlavou motá Plíhalova Trubadůrská. Již hodinu celkem svižně šlapeme kolem Mumlavských vodopádů, Krakonošovy snídaně na Voseckou boudu. Názvy Krkonošských lokalit znějí uchu Moraváků tak trochu exoticky. Je nás celkem devatenáct a jeden pes, tedy skoro bus - zájezd. My však jeli auty a už sama cesta byla dobrodružství, musíme totiž pamatovat na logistiku pro návrat a tím pádem některá auta parkují v cíli a jen s některými jedeme do startu v Harrachově. Tak tedy naše putování „Od hradu ke hradu“, vlastně od chaty k chatě naše pomyslná „Krkonošská koruna“ začíná.
„Problémy z údolí se tady stávají malicherností“
Na Vosecké není elektrika (když nepočítám generátor) a večeře je jen do 20 hodin. „Strejdo, dostaneme ji ještě?“ vyzvídala Adélka, když jsme společně tvořili zadní voj pelotonu. Co jí mám říct, ono to nějak dopadne… 20:30 jsme nahoře. O půl hodiny jsme stáhli časovou prognózu od mapy.cz. Snaha byla odměněna a my si můžeme vybrat, jestli chceme guláš nebo smažák. Oboje bylo výborné, nebo, že by to bylo tou nadmořskou výškou 1260 m.n.m? Děti po jídle zalézají k mobilům, aby trochu poždímaly power-banky a my usedáme v hospůdce chaty, která po různých úpravách byla založena už někdy v osumnáctém století, abychom poždímali peněženky. Petra - servírka, výčepní, pokojská a majitelka ještě asi dalších pěti funkcí – jak je tu na horách zvykem, nás častuje úžasnou hruškovicí. Jedna, druhá, třetí runda a přišlo na otázky na tělo: „Jak se Vám tu žije na horách?“ Víš odpoví Petra : „To co je dole v údolí problém, se tady stává malicherností“ Přemýšlím o tom, ještě když usínám. Spíme totiž podle toho, kdo chrápe a kdo ne. Jsem v té první skupině a ty zvuky jsou skutečně malichernost, nebo že by to bylo tou hruškovicí?
„Není špatné počasí, jen je někdy málo chat!“
Ač jsem šel spát relativně pozdě, již v šest mě to táhlo ven. Taky jsem si myslel, že už se dostanu do restaurace – ne – až v 8:00. Dal jsem si tedy sprchu a chtěl se vrátit do postele. Ale ouha temné vrčení psa Betyny mi to rozmlouvalo. Co nejdůrazněji jsem taky zavrčel já: „Vy*er se na to Betyno!!!“ … „Co říkáš?“ zvedla se z polštáře hlava Alenky, paničky to od pejska. „Ale nic, to nebylo na Tebe.“ Po snídani se rozhodujeme, jestli vyrazíme do deště hned, nebo až za chvilku. Nakonec někdo našel na Meteo radaru jakési okno, kdy jsme zkusili štěstí. Déšť evidentně předpověď nesledoval. U pramene Labe stojíme jak zmoklé slepice. Musíme ho ochutnat. Je studený a mokrý. „Dá si někdo Labe II? Moravská varianta.“ Ptá se Václav, se slivovicí v ruce. No všichni si dali. Po pár metrech pochodu jsme u Labské boudy. Zrovna se rozpršelo víc tak s radostí přijímáme její pohostinství. Je moc prima, že tu ty chaty jsou, skoro by se mohlo opravit motto jedné prodejny sportu: „Není špatného počasí, je jen špatné oblečení!“ na „Není špatné počasí, jen je někdy málo chat!“ Za Labskou boudou je na trase Martinova bouda a pár metrů za ní Bradlerovy boudy, náš dnešní cíl. Už rok před cestou jsme věděli o originálních sportovně-relaxačních chatařových doplňcích. Jedním z nich je sauna s ochlazovacím kamenným bazénkem, který napájí horský potok. No to nemůžeme vynechat. Ale bacha personál tvrdí, že to nepůjde, protože současná vládni anti-kovidová opatření nepovolují provozování saun. No co teď? Naštěstí přítel internet po chvíli vyplivl informaci, že saunovat se už můžeme. Zástupci třech rodin vyráží do horka. Chodím do saun určitě víc jak 20 let, ale tahle rozhodně patřila mezi ty lepší. Především asi lokací, úžasné výhledy. Hodně nás pak bavili někteří kamarádi, kteří když se šli ochlazovat do horského potoka, jejich slovní projevy by byly publikovatelné až po 22 hodině. Když jsme se po sauně vrátili k baru, překvapila nás hláška výčepního: „Něco dost zásadního se po*ralo!“ ….. „Došlo pivo.“ Tak teda dobrou noc.
Slunečník
Ráno opouštíme vstřícné Brádlerovy boudy a přes Medvědí boudu, Davidovy boudy a Špindlerovu boudu neustále utíkáme před deštěm. Na té poslední boudě předpověď říká, že už vlastně prší, ale nic není vidět. Číšník nám říká: „Tady nahoře má všechno vlastní hlavu, včetně počasí!“ , proto vstáváme od stolů a po polské straně Stříbrného hřbetu pokračujeme v cestě na Slunečník. Osamocená skála na našich hranicích přitahuje osamocené lezce. „Lucko, Martin s partičkou leze zezadu na Slunečník.“ Říkám manželce. „No ať si leze, když mu to rodiče nezakázali.“ Odpovídá s ledovým klidem. „Prý tam leze i náš Šimon!“ „Cože ….“ A už se utíkala ujmout role „matky“. Ze Slunečníku vedla cesta kolem Velkého a Malého plesa k nejkrásnějšímu rozcestí našeho putování. Byla na něm cedulka : „Pivovar Luční bouda 15 minut“ . Skoro jsme letěli.
Tundrová louka
Luční bouda, měla být bonbónkem našeho putování … a taky byla! Někteří mí trempští kamarádi by řekli, že je to paďourské až snobské, ale nám to vůbec nevadilo. Za začínajícího deště, uprostřed tundrové louky, v nadmořské výšce přes 1400 m.n.m. kde lidský organismus funguje, jak by byl o několik tisíc metrů výš, byla tahle bouda naším ostrůvkem v rozbouřeném moři (mimochodem tenhle ostrůvek má plochu 2500 m2 ). Hned po ubytování a při místním pivu Paroháč máme poradu, co podnikneme. Není to jednoduché nacpat do programu procházku po okolí, pivní lázně, saunu, exkurzi do pivovaru a k podzemním pstružím sádkám. Současný majitel vsadil na maximalizaci elektronizace, proto i pivo si v hospodě objednáváte přes QR kód mobilem. Když jsme po čtvrthodince marné snahy a za Radčina pláče: „Já chci živýho číšníka! Já si s ním chci povídat:.“ odchytili vedoucího směny, pochopili jsme proč QR kód. Ze 14 lidí personálu, kteří byli placeni celý lockdown se jim vrátili 4 ! Prostě nějak se cesta v obnově hostinských služeb musí najít. Máme štěstí, že restaurace jede dnes na nějakých 30%, zatím se turistický ruch jen zahřívá, proto se již nadále budeme postaru spoléhat na číšníky. Domluvili jsme si večeři, termín všech aktivit a po vzoru Luční boudy vyvěsili večerní aktivity na naši „elektronickou nástěnku“ WhatsAppu. Pivní lázně i sauna nám báječně uvolnily všechny svaly. Večeře zabezpečila žaludky a výklad spolumajitele o životě na horách, klaccích až kládách pod nohama od úřadů při podnikáni i drby o jednom „buzerantovi“, který otevíral pivovar, nám zaplnily hlavy asi až do teď. Krásné sny pak podtrhly celodenní zážitek.
1603 m.n.m.
Ano dnes dosáhnou všichni z naší expedice vrcholu a to toho u nás nejvyššího – s názvem Sněžka / Śnieżka nebo chcete-li Schneekoppe. Ovšem teta Wiki vnesla pochybnost do našich řad. Protože tvrdí, že tento vrchol leží již těsně za hranicemi v Polsku a tím pádem nejvyšší horou uvnitř hranic ČR je Luční hora. Tak tam tedy nepůjdeme, když už tu sedíme v nejvýše položené poštovně. Udělali jsme dobře, že jsme vyšli relativně brzy ráno. Ostatních souputníků tu je přiměřeně, že se můžeme na vyhlídkách vystřídat. Když jsme odcházeli směrem na Obří důl, začínali jsme mít jistotu, že nespadneme, protože masa těl, která směřovala opačným směrem, by nám to nedovolila.
Obří důl byl pro mě krásným zážitkem, nikdy jsem v něm nebyl a příjemně potěšil. Nejvíc však pivo v Boudě pod Sněžkou, nutně jsme ten iontový nápoj potřebovali, protože prudký sestup 650 výškových metrů si vybral daň na našich netrénovaných stehnech. Od kulhání nás držela jen mužská ješitnost, byla tam totiž na pivu i Alena Zárybnická a nechtěli jsme být za padavky. Naším cílem dne byla chata Pod Studničnou na břehu Úpy. Rozdělujeme se na řidiče (musí zajet do Harrachova pro auta), poutníky (vyráží na průzkum okolí i nedalekou Pec pod Sněžkou) a povaleče (sžívají se s lokalitou). Osobně jsem byl v té poslední skupině, to víte někdo to dělat musí.
Za rok znovu na Ydyksebu
„Aby mohlo něco nového začít, musí to staré skončit.“ Říká staré heslo toulavých duší. Naším dnem posledním je pondělí. Využíváme ho již individuálně „po rodinách“. Někdo vycházkou na Černou horu, někdo návštěvou pivovaru Trautenberg a někdo si to ještě prodloužil návštěvou na Děčínské ferratě. Drtivá většina moravské sekce však byla již v podvečer doma. „Kdy pojedeme zas partičko?“ „No přece zase za rok! … Za rok znovu na Ydyksebu“
Ještě skoro Cimrmanovské citáty z cesty:
„Co nemáte, nepotřebujete.“
„Židle u počítače, je horší než rampouch u nosu!“
„Amundsen taky došel bez signálu.“
„Nejste bábovky, varujte se lanovky.“
„Chůze v popředí, dělá hezká pozadí.“
„Lepší lehký oběd, nežli těžké nohy.“
„I voda z potoka vám dá křídla.“
„Ikdyž je pejsek VIRGIL fena, stále se dívá z okna,
jak chčije. No a pak ho zaujaly naše řízky.“
„Na chatách musí být personál universální a svérázný,
no a někdy si pomáháme alkoholem.“
„Kovidové okénko nám tu nic neřešilo. Vítr by nám tahal personál ven.“
„Tady se něco dost zásadního po*ralo! (došlo pivo)“
„Tady nahoře má všechno vlastní hlavu! (včetně počasí)“
„To co je dole problém, se tady stává malicherností.“
„Není špatné počasí, jen je někdy málo chat“