Na počátku 20. století, s rozvojem průmyslu a soustředěním obyvatelstva do velkých měst, narůstal zájem mladých lidí o přírodu a volnost. A tak mladí Pražané vyráží vlakem a na lodích za dobrodružstvím také do údolí řeky Sázavy. Píkovice, Luka pod Medníkem, Žampach, to jsou místa na Zlaté řece, kde se zrodil český tramping. Po roce 1923 začaly vznikat první chaty a Posázavský pacifik umožnil rozšíření trampingu téměř po celém toku Sázavy. Na konci 20. a počátku 30. let oblast protkala Posázavská stezka, šedesáti osmi kilometrová trasa, kterou vybudoval KČT nákladem 230 tisíc korun. (zdroj: www.posazavi.com) . Takto jsme se teoreticky připravili na naši MiniPawnee misi na srubu Psí Zub.

Odjezd – pořád déšť – rozbité okno
Odjez na tuto výpravu se neustále komplikoval. Postupně odpadal jeden účastník za druhým. Počasí se nám nevybíravým způsobem chechtalo a aby nám definitivně rozmluvilo odjet, poslalo na rodnou Bystřici přívalový déšť, který zvedal hladiny řek až přes okraj a voda brala co viděla cestou. Nás však nedostane! Odjeli jsme sice až v neděli, ale o to víc natěšení, čtyři dny na Posázavském srubu z 30-tých let přece stojí zato.

Ústředí nás vybavilo GPS souřadnicemi, kde nechat auto ( Třebsín – pod kaštanem  N 49°51.365´ E14°27.353´) i kde přesně srub je (N49°51.964´ E14°27.500´). Cestu do Třebsína jsme za vytrvalého deště zvládli autem asi za 5 hodin. Pak jsme se rozmýšleli, jestli jít deštěm pěšky dál nebo počkat. Rozhodli jsme se vyrazit a udělali jsme dobře, protože bychom se nedočkali, pršelo až do večera. Srub jsme našli celkem hladce, leží totiž přímo na Posázavské stezce. Rychle jsme zatopili, dali sušit promočené věci a já s Adamem jsme vyrazili zpět k autu, pod paží jsme nesli rozbité okno, které tu zůstalo po předcházející skupině. Odvezli jsme ho do Českého Brodu, kde se o něj v pondělí postaral sklenář a našeho motorového miláčka jsme zaparkovali ke švagrovi na zahradu, aby mu nebylo v Třebsíně smutno. Švagr nás pak vrátil zpět k Sázavě.

Psí Zub – Veverk Joachym
Psí zub je opravdu stařík, ale nutno však říct, že je mezi ostatními sruby stále ještě švihák. Protože patří spolku sokolů (máme ho jen v nájmu), tak v něm nenajdete trampské relikvie, ani různá camrátka, placky z potlachů, staré cancáky nebo třeba totem. Mimochodem ten jsme neviděli ani u jiných srubů a sroubků, které se honosí více či méně slavnými rodokapsovými názvy. Psí Zub má však svou atmosféru a na každém kroku je zde vidět ruka bratra Vosátky, dlouholetého to správce objektu a hlavně když budete večer pěkně tiší, přijde Vás navštívit Strážce srubu. Napřed jsme si mysleli, že je to stádo myší a rychle jsme všechny potraviny ukryli do hrnců. Pak však, tak kolem desáté hodiny večerní vykoukla za věšákem na kabáty hlava. Odkud ji jenom znám. No jasně přece ze spolkového časopisu Tomík! Veverk Joachym! Po chvíli se objevil v celé kráse, přeběhl po věšáku od shora dolů. Vprostřed se na chvíli zastavil, abychom si ho mohli pořádně prohlédnout. Jasně Veverk Joachym alias Glis glis (Plch velký), překontroloval jestli se chováme slušně a šup zase zpět za věšák. Každý další večer jsem pak na něj čekal s foťákem, abych Vám ho i vyfotil, ale nepodařilo se, už jsme jej jen slyšeli.

Pikovice – Středozemě – Matyho zpěv
Na pondělní den jsme si naplánovali výšlap do Pikovic a zpět přes Medník po naučné stezce. Vzhledem k počasí to byl poměrně velkorysý plán. Cesta do Pikovic vede Posázavskou stezkou, kolem bývalé Starcovy Hospody až k lávce přes řeku Sázavu. Zde je místo, kde končí vodáci plavbu nejatraktivnější částí Sázavy a vrací lodě půjčovně. My jsme chtěli vyzkoušet nějakou poctivou Píkovickou hospodu. Ta na náměstí nás občerstvila pivo-limem a po nepříliš chutné polévce jsme již od dalších pokrmů upustili. Na srubu nás přece čeká přece šunka z konzervy. Lesy kolem Medníku mají zajímavé kouzlo. Skoro čekáte, že z některého dolíku vyběhne hobit a bude se před Vámi chtít někam schovat. Středozem jak z pera mistra Tolkiena. Bizardní dolíky plné medvědího česneku zastřešené habrovým lesem. Až do sedla pod Medník jsme si naši Středozem docela užívali, pak ale připlul mrak a připomněl nám, že dnes jsme ještě nezmokli. Pršelo přesně po tu dobu co jsme potřebovali k návratu na srub, nejvíc si užíval deště Maty. Čím víc pršelo – tím víc si zpíval. Pak jak když mávneš proutkem přes mokré listy natahovalo své prsty podvečerní slunce. Tak jsme alespoň doplnili zásoby dřeva na srubu. Navzdory varování z ústředí o jeho nedostatku je tu dřeva dosti (a nebo že by platilo „Valaši najdou dřevo úplně všude“ ?).

Špekáčky-Bufet Raisovka
O Cyrilo-Metodějském svátku jsme očekávali návštěvu příbuzných, kteří byli zvědaví na Psí Zub a taky chtěli na chvilku vypadnout ze satelitního domečku. Dalším důvodem pak bylo, že přivezli zasklené okno. Potkali jsme se uprostřed cesty mezi srubem a Třebsínem a společně pak okukovali Raisovu  a Klimentovu vyhlídku, protože konečně jsme měli možnost vidět údolí v celé kráse zalité sluníčkem. Děti se těšily na buřty pečené na ohni, tak jsme udělali u Zubu pidi-midi ohníček a přání jim splnili. Po obědové siestě kdy jsme probrali všechny chyby světa, jsme vyrazil Posázavskou stezkou směrem na Kamenný brod. Nedošli jsme však daleko. Pár set metrů od našeho srubu cedule vyzývavě hlásala cosi o občerstvení. Nechali jsme se zlákat a udělali jsme dobře. Bufet Raisovka je v jednom ze starých srubů nad údolím. Parta nadšenců tu přes prázdniny čepuje pivo a limo. Vaří kafe, polívky a uctí Vás lahůdkou v podobě chleba se sádlem a cibulí. Kluci z bufetu k nám přisedli a povyprávěli co a jak. Tak přece jen kousek té romantické trampské duše jsme našli. I přes to že údolím již nezní zpěv seker, ale vrčení motorových pil a sekaček - I přes fakt, že kytary možná často nahradil satelit, tak přece jen zbytky pravověrných tu jsou. Je třeba se dívat a dobře naslouchat. Tenhle bufet určitě nesmíte minout ( N 49°51.643 N 14°27.935 - provozují jen přes léto).

Druhý strážce – hurá domů
Druhý červencový svátek se nikomu nechtělo moc vstávat (myslím ty dospělé, děti byly aktivní už od 6 !). My však víme své, celou noc jsme poslouchali zvláštní ševelení křídel ve srubu. Až ráno jsme na to přišli, protože když jsme odhrnuli závěs tak něco skutečně vylétlo ven. Myslíme si, že Psí Zub poskytuje útočiště netopýrům při jejich cestách. Potvrzuje to pravidlo bratra Vosátka, které říká, že okna se nechávají otevřená a zavírají se jen okenice. Tím pádem hlavně v patře má podobný přelétavec šanci se dostat dovnitř. Taky jsme našli trus, který by mohl být jeho. Psí Zub má tedy strážce dva – alespoň někdy vypomáhá i netopýrek. Uklidili jsme chatu a odšourali jsme se k autu. Babičku Mary jsme sice nikde nepotkali, ale když večer sednete na zápraží srubu, trochu přivřete oči ...