Jdi na obsah Jdi na menu

Vzhůru na palubu

13. 7. 2009

 

              V prosinci loňského roku jsme navštívili naše kamarády Dášu a Míloše Kramářovi v Praze. Oba jsou nadšenci jachtingu a chaterovým způsobem pronajímají svou plachetnici Tynés. V minulých letech jsme s nimi podnikli několik plaveb po Chorvatsko a bylo to moc prima, stejně jak naše prosincová návštěva v jejich pražském bytě. Dlouho to netrvalo a znovu jsme zatoužili po voňavém Jadranu. Tak jsme zatím nezávazně domluvili prvních čtrnáct dnů na začátku prázdnin 2009 a začali se těšit.

Celá Tynés je třináct a půl metrů dlouhá ladná kráska, která řeže moře jako nůž máslo. Celkem se na ní vejde mimo kapitána devět členů posádky. No jo, ale kde ji vzít, parťáci na loď jakoby vymřeli. Každému, komu o tomhle nápadu vyprávíme tak je z něj nadšený, ale většinou nadšení opadne, když zjistí, že bereme všechny děti. Musíme proto hledat mezi stejně „postiženými“ kamarády, jako ideální se jeví MiniPawnee. Nakonec jsme našli parťáky v Holešově a Jana, Jirka a malá Baruška doplňují naši posádku. Posledním devátým členem se v závěru příprav stala Hanča, díky které se výrazně zlepšil poměr mezi dospělými a dětmi. Jsme tedy komplet a dobrodružství začíná.

Černá Hora nebo taky Montenegro je jednou z nejmladších postjugoslávských republik, která se roku 2006 oddělila od federace se Srbskem. Díky poměrně jižní poloze na mapě Evropy je zemí s vydatným slunným létem, ale taky destinací na hranici dojezdu autem pro rodinu s dětmi. Naše strategie nočního přejezdu mimo dobu hlavních dovolenkových tažení středoevropanů se ukázala jako taktická, ale i tak jsme strávili v autě skoro 22 hodin. Zcela vyčerpaní přijíždíme v neděli 28.6. do přístavu Bar, kde v marině Sv.Stefan (N42°05.803 E19°05.477) aktuálně kotví Tynés a čekal nás tam taky kapitán Miloš. Cestou jsme krátce pozdravili Dášu v nedalekém letovisku Budva, pracuje tam jako delegátka Kovoturu. Přebalili  jsme věci z aut do lodi, prohodili pár slov s kapitánem a rozhodli se zabojovat proti únavě několika doušky dobrého spánku.

V pondělí ráno jsme jen přeparkovali auta pod dohled ochranky mariny a vyrazili severozápadním směrem. Naším cílem je zmiňované letovisko Budva. Cestou kotvíme na hodinku nedaleko městečka Sutomore (N42°08.377 E19°00.922), poprvé se nořím spolu s Jirkou a Adamem do slané vody a společně plaveme k pobřežním skalám. Míloš ví že tam jsou kolonie Slávky jedlé (Mytilus edulis), gurmánské to pochoutky přímořských států. Jdeme na lov. Slávky žijí na skalisku těsně pod hladinou moře, jsou jich tam spousty, „natrhali“ jsme asi tři igelitové tašky a za nadšeného povzbuzování z lodi jsme se vrátili zpět. Holky je očistily a spolu s kapitánem dali vařit v tlakáči do asi 3 cm mořské vody, trochy bílého vína a koření. Osobně tento druh mořských specialit nijak nevyhledávám, ale musím říct, že výsledný kulinářský efekt byl opravdu vynikající.

Odpoledne nás už Dáša čekala v Budvě, ještě než jsme připluli, tak nám kapitán rozdal úkoly o co se bude kdo starat během přiražení lodi k molu a vyvázání. Bylo to zbytečné, Dáša už tam měla ochočených asi pět domorodců, kteří skoro všechno udělali za nás. Vyrazili jsme na prohlídku úžasného starého města. Plán byl jednoduchý, trochu památek a pak velkou pizzu v hospůdce spolu s půl litrem Nikšička (místní pivo). Plán vyšel na 100%

Počasí nám přeje, proto hned ráno vyrážíme dál. Naším cílem je zátoka Dobrá Luka (v překladu Dobrý přístav N42°22.122 E18°37.995 ). Tohle místo nám již v Praze slibovali Kramářovi, klidná opuštěná zátočina s písečnou pláží, která je přístupná jen z moře. Bylo tomu tak. Jen nevím jak dlouho tomu ještě tak bude, protože z horského sedla si začíná buldozér prokousávát cestu pobřežními dřevinami a brzo bude až u vody. Jako na spoustě jiných míst Černohoského pobřeží jsou i tyto pozemky prodány úplatnou vládou ruskému investorovi, brzo tady asi vyroste hotel, v zemi kde neznají žádná pravidla územní výstavby to tak prostě je. Zatím však je Dobrá Luka dobrou a proto hned odpoledne vyrážíme na bay-boatu na pláž. Děti jsou v sedmém nebi. Celé odpoledne plácají pískové hrady, čachtají se s příbojem a zkouší šnorchlovat. My dospělí je s radostí napodobujeme. Adamovi začíná plavání s ploutvičkami opravdu jít, jen nemůže překonat strach z hloubky, proto jdeme vždy spolu za ruku a je vše v pořádku.

Středa je ve znamení potápění. Na rozdíl od předraženého Chorvatska neplatí se zde za potápění s přístrojem vůbec nic. Navíc jako na většinu věcí, tak ani na tuto činnost nejsou stanoveny pravidla, proto se můžete potápět bez jakýchkoli průkazů, nebo povolení. Po pěti letech znovu oblékám s Luckou neopren, na záda lahev a do pusy automatiku. Míla mi přidává počítač, který potřebuje vyzkoušet. Pár fotek a jdeme s Luckou pod hladinu. Po chvíli mi signalizuje, že něco není v pořádku a proto jdeme  nahoru. Říká, že se jí špatně dýchá. Kontroluju všechny její ventily, ale má je  v pořádku. Zkusíme to znovu, stále směřujeme pod vodou ke skalní stěně, kdy by mohlo být vidět něco zajímavého. Situace se opakuje, Lucka prostě není v pohodě, chce se vrátit na loď. Tak dobrá, ale sama nepoplaveě, půjdeme spolu, vzal jsem ji za ruku jako včera Adama. Najednou mi leze na lahev co mám na zádech a sedlá si na mě jako mořského koníka. Sakryš, asi má opravdu problém. Smad nějak doplaveme k lodi. Teď se nějak zavrtěla a v panice mi vyrvala automatiku z pusy. To už není sranda. Myslím, že jsem ji i trochu praštil když jsem ji shazoval ze zad. Rychle do pusy šnorchl. Už však vidím jak nám Míla jede na pomoc s člunem. V pravý čas. Šoupl jsem mu tam Lucku a nechal se táhnout k Tynés. To byl ale zážitek, brr, i takové je moře! Druhá dvojce Jana s Jirkou využívají svůj čas pod vodou poněkud racionálněji. Sice taky kroužili z počátku v trávě, ale nakonec se ke skalám dohrabali. No nic, příště na to půjdeme chytřeji. Večer vše zapíjíme vynikající Lucčinou višňovicí.

Druhý den ráno vyplouváme poměrně svižně dál na severo-východ. Prvním dnešním cílem jsou dvě jeskyně (N42°23.165 E18°34.666). Kotvíme hned před jejich vstupem, nebo jaké slovo použít když se do jeskyně nevstupuje, ale vplouvá. Tu větší proplouváme na člunu a do té menší – netopýří – musíme s ploutvemi a šnorchlem. Kapitán nám ukazuje jeskynní ryby, které žijí jen tam kde nemá přístup denní světlo. Místo kudy se vplouvá do netopýří jeskyně je obrostlé korály, tak to jsem zde nečekal. Celá cesta do podzemí tak trochu připomíná scénu z filmu Piráti z Karibiku, kdy Jack Sparrow vplouvá do podobné temné díry. Na konci jeskyně kapitán rozžíná baterku a my vidíme stovky netopýrů na stropě nad námi. Odplutí od jeskyní není bez problémů, zasekla se nám kotva a Jana s Luckou se srdnatě vydaly ji vyprostit. Povedlo se a Jana si vysloužila pomyslnou přihlášku k japonským lovkyním perel.

Další dnešní cíl je ostrovní pevnost Mamula (N42°24.527 E18°32.750). Kdysi to byl významný prvek při obraně zálivu Boka Kotorská, na jehož začátku se nachází. Dnes je to oblíbený cíl sposty větších či menších lodí, které sem vozí turisty. Světe div se, vstupné se neplatí. Typická Rakousko-uherská stavba důmyslně využívá skaliska ostrůvku. Celou jsme si ji prolezli a pořídili pěknou řádku fotek. To by byla lokalita pro foto-víkend. Z Mamuly pokračujeme do přístavu Herceg Novi (N42 27.194 E18 32.201), který už leží nedaleko Chorvatských hranic. Po dvou nocích na moři opět kotvíme u mola a platíme mrský obulus v přístavní recepci. Městečko je takovou soustavou pevností a mělo rovněž strategický význam při obraně zálivu. Po procházce, během níž si kupuji košili, abych nedělal ostudu, končíme v restauraci Tri lipy. Tady už kapitána znají a vítají ho jako rodného syna. Čekají nás nejlepší stejky celého pobytu a kapitální porce. Na večeři přijíždí i Dáša z Budvy a příjemně si večer proklábosíme. Majitel se několikrát přichází ujistit, že je vše v pořádku a hostí nás rakijí na účet podniku. Příjemné.

V pátek vyrážíme směr Kotor. Původní plán, že se cestou stavíme u ostrova ve stylu Polynéské vesnice musíme změnit. Počasí nám moc nepřeje, proto přeplouváme na motor rovnou do  nejzažší části zálivu. Cestou navštěvujeme umělý ostrov Lady of rock. Podle biblické pověsti se na tomto místě zjevila pana Maria na skále a stala se ochránkyní námořníků. Ti věřili, že pokud z cest povezou kámen, který na tomto místě vhodí do vody, vždy se šťastně vrátí. V 16. století jeden vojevůdce přivedl tuto pověru do extrému a na místě potopil 100 nepřátelských lodí plných kamení. Ty se pak staly základem ostrova na němž byl později vybudován kostelík. Dnes už námořníci kameny nevozí, ale zanechávají v kostele jakési děkovné kovové destičky pokud šťastně přečkají nějaký problém na moři. Při naší návštěvě byla na oltáři jedna stará 10 dnů.

Posledním cílem dnešního dne je bájný Kotor, centrum pradávné civilizace této oblasti. Připlouváme sem v pozdním odpoledni a protože děti už mají lodi plné zuby hned vyrážíme do starého města. Uličky vypadají starobyle, ale z kapitánova vyprávění víme, že v sedumdesátých letech minulého století postihlo oblast obrovské zemětřesení, které prakticky srovnalo město se zemí. Částečně to způsobil i systém prevence, který proti podobným událostem obyvatelé zvolili. Na úbočích nad městem svazovali obrovskými ocelovými lany všechny větší balvany a skály a chtěli je tak zafixovat. Zemětřesení však bylo tak silné, že se tyto kamené bloky uvolňovali a fixační lana pak řezala domy jak žiletka. Byly tady tehdy velké ztráty na životech. Obyvatelé však postavili město do původní podoby a my jsme v něm nalezli ochranu před palčivým sluncem. Pro výstup na pevnost nad městem raději sestavujeme vrcholové družstvo a děti s Luckou a Jirkou zajišťují „základní tábor“ v kavárně na náměstí. Pevnost (opět rakousko-uherská vojenská architektura) jsme hravě dobili a kochali se krásným výhledem na celou zátoku. Večerní osvětlení, které jsme pak viděli z lodi bylo ještě kouzelnější.

Sobotní dopoledne jsme ještě obětovali Kotoru, jeho tržnicím a obchůdkům. Kolem poledne jsme vypluli do „Polynésie“. Jedná se o ostrov na souřadnicích N42°24.586 E18°41.462, srbský podnikatel zde po roce 2000 vybudoval kemp, který má připomínat polynéský ostrov s typickými rákosovými domky jako apartmány. Bohužel po roce 2006 Srbové přišli o moře a podnikatel o svůj kemp. Od té doby místo chátrá a připomíná polynéskou vesnici duchů, kterou hlídá ochranka a dva psi. Nejezdí sem žádná pravidelná lodní doprava a soukromým lodím je zakázáno kotvit u mola, plavcům se nedoporučuje vystupovat na břeh. Kapitán zde zná jedno naleziště Slávek jedlých, tak se těšíme na další pochoutku. Bohužel mušle je tvor nestálý a někam se přestěhovaly, nebo si ochranka všimla, že tam lidi něco loupou a  naleziště zlikvidovali. Kotvíme v zátoce a večer nás navštěvuje Černohorec ze sousední jachty. Je úplně stejná jako ta naše, její kapitán si ji postavil stejně jako Miloš vlastnoručně a vzájemně se trumfujou kdo má vyšší stožár, nebo větší plochu plachet. Černohorec odplouvá spokojený, protože zjistil, že jeho loď je o 20 cm delší – holt někdy se počítá každý centimetr !

V neděli nemůže kapitán dospat, nebo v podpalubí vycítil příznivý vítr a tak vyplouváme ještě než se posádka vzbudila. Z počátku na motor pak i na plachty. Je poněkud nepříznivá předpověď počasí a v Chorvatsku už řádí Jugo, Míla chce do chráněné zátoky Dobra Luka, kterou známe z minula. Cestou zjišťujeme, že Šimon a Maty jsou totálně přehřátí a mají horečku 38° a 39°, zahajujeme ochlazování a léčbu. V Dobré Luce je plno, dvě další jachty a dva motoráky. Je vidět, že je to oblíbené místo na nedělní výlet. Naštěstí večer většina plavidel odplula. Kapitán nám vypráví pohnutý příběh opuštěného domečku na pobřeží. Taky patřil někomu ze Srbska, ale po válce se človíček už nevrátil. Pak si místo vybrali běženci z Albánie, kteří zde čekali na loď do Itálie – ani těm to nevyšlo a našla je tu policie. Zdá se, že emigrantství je jedna z věcí, kterou zde potírají poměrně tvrdě, odvezli lidi a nechali tu všechen jejich majetek, který postupně stravuje moře.

V pondělí dětem horečky neklesají. Lucka nasazuje intenzivnější léčbu a my dospěláci tlakujeme lahve na další potápění. Kolem poledne vyrážíme znovu dolů. Tentokrát začíná osvědčená dvojce Jirka a Jana. Asi jim budeme muset koupit kompas protože pořád se motají v trávě. Někdo říká, že si hrají na vietnamské bojovníky ve vysoké trávě. Pak jsou však úspěšní a zažívají krásné potápění kolem pobřežních skal.

Abych tuto činnost Lucce co nejvíc zpříjemnil, dohodli jsme se s kapitánem, že naši dvojci doveze na člunu ke břehu a půjdeme do vody z malé hloubky. Ženuška se mi z počátku brání a nechce. Pak ale překoná veškeré bloky z minula a rejdí na dně mezi skalisky jak mořská víla. Najednou zjišťuji, že moje lahev je už prázdná a tak si s Luckou signalizujeme, že jedeme zpět k Tynés. Já už musím jen po hladině se šnorchlem, ale ona si to ještě užívá na dně. Je moc prima, že si udělala tenhle příjemný zážitek. Na lodi se s Jirkou dozvídáme, že naše holky patří k menšině potápěčů, kterým pro vyrovnání tlaku  v uších stačí jen polknout. To není fér, my se vždy málem vysmrkáme do masky než v uších lupne, abychom mohli hloub. Odpoledne a podvečer bereme děcka na pláž a pomáháme se chystat kapitánovi na večerní lov ryb.

Další den nás meteorologové na CB 24 (vysílají zprávy pro jachtaře vždy ráno a večer před jedenáctou hodinou) straší s Jugem ještě víc, proto zvedáme kotvy a schováváme s v zátoce u vesničky Bigovo (N42°21.420 E18°42.189). Pár metrů od kotviště je v malé hloubce vrak lodi. Ideální místo pro šnorchlování, Adam s nadšením prozkoumává každou součástku, kterou na dně uvidí. Úplně se oprostil o starostí s hloubkou, začal věřit svým plaveckým dovednostem. Odpoledne jdeme na průzkum pobřeží, Bigovo je zaomenuté místo, které ještě turisti moc neobjevili. Dvě hospody, jeden obchod, přístavní molo a na něm nefalšovaní přístavní povaleči. Moc se nám zde líbí, ale zůstat nějak dlouho se nám nechce.

Ve středu ráno padlo rozhodnutí, že zde nezůstaneme další noc. Jugo zatím ještě neudeřilo plnou silou a nám se zdá lepší plout do maríny v Baru se zastávkou v Budvě. Proto kolem 10 hodiny vyrážíme ve středních vlnách za Dášou. Moře důkladně prověřilo naše žaludky, ale všichni odolali mořské nemoci. Odměnou nám je pozdní oběd v restauraci Jadran. Odpolední koupání na pláži (neumím si představit, že bychom zde strávili celých 14 dnů dovolené!) a znovu večeře v Jadranu.

Ve čtvrtek je počasí pořád ještě docela stabilní proto doplouváme stejnými vlnkami do Baru, naše plavba skončila. Odpoledne ještě koupačka na pláži, plavčíka tam učím české fráze, aby byl připraven na naše turisty. Večer rozlučková večeře v restauraci Gurmán, přijela i Dáša z Budvy a moc jsme si všichni pochutnali na olihních na grilu a  grilovaném skopovém.

Pátek 10.7. je posledním dnem na území Montenegra. Ráno konečně přišlo avizované Jugo, prudká bouře s kroupami kolem 6 hodiny ráno mě vyhnala z paluby, kde jsem spal. V přístavu a ještě za vojenským křižníkem jsme dokonale chráněni. Před vybalením věcí z lodi a jejím úklidem navštěvujeme ještě Stari grad – prapůvodní výspu křesťanské civilizace na tomto místě. Po obědě nás už čeká jen nabalení zavazadel do aut a poslední stisk ruky s kapitánem Milošem. Mimochodem v této zemi si ho velice považují, protože Miloš je jejich jméno a když se někde představí, tak si všichni myslí, že je majitel místního rozšířeného řetězce obchodů Kniaz Milos. My si ho vážíme i s Dášou taky, ale pro úplně jiné věci. Jsou to prima kamarádi na moři. Díky nim se naše suchozemské obzory nečekaně rozšířily. 


Rekapitulace pro cifršpióny

1 lit. Nafty   0,85 €

Košile velikosti XXL  8,- €

0,5 lit. Piva Nikšičko  1,5 €

0,3 lit. Jablečný juice  0,8 €

0,3 lit. Coca Coly   1,25 €

kopeček zmrzliny   0,5 – 0,8  €

Pizza střední velikosti 6 €

Biftek tak asi 200 g  8 – 12 €

Ligně na žaru  porce  8,- €

            Léky typu Modafenu 20 tabl.  1,5 €

            Značkové vlhčené ubrousky  1,5 €

1 noc (smluvní) marina Bar pro loď naší velikosti 40 €

1 noc marina Budva, Herceg Novi aj.“cizí“  48 – 55 €

hlídané parkoviště v maríně pro jedno auto a noc  5,- €

Vstupné na pevnost Kotor  2,- €

Vstupné do Starego gradu  3,- €

(pokud mluvíte rusky jsou ceny x 3 )

tynes.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář