Jdi na obsah Jdi na menu

U nás dobrý ...

18. 6. 2015

                Podrážka Salamonu se pomalu drolí o skálu. Ne - to není dobrý! Kurňa přece nevzdám Severku na Orla, tu jsme lozili tak zvaně JRP ( s jednou rukou v  p*deli ). Ne opravdu ty botasky s velkou vůlí ve špičce neustojí, lepší by byly asi i pohorky! „Jdu se přezout!“ je přece staré známé, že 80 procent úspěchu terénního vozu dělají pneumatiky! 

                No paráda – prastaré lezečky Triop mi hravě pomáhají smáznout handicap 20 na 20 (dvacet let / dvacet kg). Přesně podle průvodce Moravskými pískovci stoupám středem severní stěny, kolmo vzhůru, přes před-skalí a pak středem žebrované skalky na vrchol. Jo - paráda – ještě to jde ! Za mnou Mickův Šimon, Jarda, Ketka prostě všichni co se ještě cítí. Bohužel vše trvalo déle, protože jsme si půjčovali dokola stejné vybavení. Vrchol dobyt, povinné foto a zase postupně dolů.

                U paty skály seděl podivný muž s dýmkou v ruce. Také patří mezi ty co mu v obchodě stále „prodávají trička s břuchem“. Vyzvídá, co jsme zač a je vidět, že to tu zná. „Až půjdete zítra domů,“ prosí nás „zalijte prosím jabloňku.“ Ukazuje na čerstvě naroubovanou plaňku. Tu jsem tu udělal pro horolezce, když mají žízeň, aby si mohli dát jablko. Chvála bláznovství – těší mě takoví lidé, ani jsem v tu chvíli netušil, jak pořádně bude jablůňka zalita.

                Scházíme dolů k ohništi, někdo už topí a každý vytahuje něco, co jde ohřát nad ohněm. Kdo má stan, ho postavil, kdo se rozhodl pro síť, ji zavěsil. Mick bere kytaru a přenáší nás všechny do doby našich vandrů a toulání – akorát, že ten Klus co ho hraje, tahal tehdy ještě kačera! Pomalu se všichni opájíme vzpomínkami, kde jsme kdy byli spolu a co tam zažili, když všetečné děti dorazily z hřebenu se zprávou: „To je úžasný výhled na tu hradbu bouřky co se žene!“ Ivka znejistěla, překontrolovala předpověď na mobilu a sbalila stan i děti. Ne, opravdu nechce přespat, protože by to s drobotinou nebylo „na pohotu“. Chápeme to, ale stále věříme, že z toho mračna nezaprší – aspoň ne na Skalném!

                Dalších několik písniček uteklo, ty menší děti zalezly do stanů a my dospělí blíž k ohni. Bouřku jsme neřešili. Když najednou ona začala řešit nás. Prudce se zvedl vítr a „učesal“ Mickův stan. Děti v něm znejistěly a protože se začaly o nás tříštit první velké kapky přesouváme je do pevnějších stanů. Najednou to tu bylo. Déšť, hromy, blesky , vítr – ale s takovou silou, že stany se začaly překlápět, ten Mikův „se zrušil“. Kdo mohl se schoval a já se pokusil s Dášou vyvázat chybějící šňůry na stanu. Než jsme to zvládli, byl jsem promočený na nit. Tak kamarádi chtěl jsem odejít až po půlnoci, ale stan nemaje nebudu nad Vámi postávat. Mrzí mě, že tak rychle, ale musím domů do sucha. Na hřebenu jsem zjistil, že boty s membránou jsou již plné vody a déšť je tak prudký, že je pro mě lepší jít bez brýlí (4 dioptrie) – vidím víc.

                S poslední kapkou jsem dorazil domů, myslím na kamarády na Skalném – určitě ještě nespí. Vymoženost mobilu mi umožňuje je zkontrolovat. „Tak jak jste na tom? Jste v pohodě?“ „U nás dobrý…“ nese se z éteru. Tak to je supr – jablůnka zalita.

>FOTO<