Jdi na obsah Jdi na menu

Tatranští Kondoři

2. 10. 2014

 Naolejované pohorky  drtí štěrk tatranského chodníku. Nad nimi tlustá ponožka nedbale shrnutá přes lem boty, vypracované tatranské lýtko a rytmicky pracující stehenní i ty výše-položené svaly. Následuje horolezecká větrovka, která nedovoluje jemnému deštíku, aby obtěžoval tělo – mladé duchem. Na zádech batoh s vodou, svačinou, svetrem a nezbytným kouskem lana. Ano je to tak! Jsme zpět ve Vysokých Tatrách! Vdechujeme proklatou vůni hor!

 

Sobota 20.září

Odvážně stoupáme Mengusovskou dolinou, abychom pod Velkou Kopkou zahnuli doprava na RYSY. Je nás devět – pět dětí  ve věku 5-11 let a my dospělí, kteří  už skoro „obouváme páté gumy“. První půl-hodina je poměrně optimistická – až na dav spoluturistů. Nad odbočkou začalo mírně pršet a s přibývajícími metry nadmořské výšky, déšť houstne. „Tak dnes to asi nedáme,“ říkám si v duchu.

 

U Žabích ples déšť kulminuje. Některé děti hledají úkryt pod balvany tatranského suťoviska, některé pláčí a některé jen apaticky stojí. Největší škarohlídi hledají ústupovou cestu. „Jdeme dál!“ zní Mirkův pokyn. Tatranské božstvo se zaleklo, déšť ustal a sluníčko aktivně kouklo mezi mraky. Šlapeme kolem plesa a okukujeme střapce lidí na řetězech kousek výše. Chvilku zvažuji vydat se šerpskou zkratkou kolem vodopádu. Při pohledu na naši skupinu jsem si to rychle rozmyslel.

 

Řetězy proběhly neobyčejně hladce a my vstupujeme do „Sľobodného kráľovstva Rysy“ , nad hlavou je krouží jestřábí hlídka a my procházíme bráno z tibetský modlitebních vlajek. Chata pod Rysmy již zdaleka nevypadá jak jsem si ji pamatoval. Moderní objekt vybavený solárními panely pyšně shlíží na poutníky. Dáváme si Tatranský čaj (53%) a Chatárký čaj s cukrem a bylinkami. Po usušení propocených triček a přes protesty dětí pokračujeme dál do sedla Váha a s Českým štítem v zádech se proplétáme suťovým polem až na vrchol.

 

Na Rysech měli asi sraz všichni Poláci a Maďaři. Někdo pořád „szukal“ svačinu a „kochal“ Tatry. Naše rodina právě dobytím tohoto vrcholu splnila kousek dlouhodobého programu „TOP-FIVE“ (navštívit pět nejvyšších vrcholů okolních států a Česka). Okolní turisté právě zdolání nejvyšší hory Polska podtrhují.

 

Sestup dolů už byl rychlejší, ani jsme se moc nezastavovali na chatě a uháněli na Popradské pleso, kde nám na šestou večerní slíbili roztopit relaxační káď, po které už volal každý sval dolní poloviny našich těl. Jen Alenka „asi“ podcenila regeneraci v horké vodě, protože až do středy si stěžovala na bolavá stehna – a to jsme ještě regenerovali druhý den v motorkářské restauraci ve Vrůtkách.

 

PS: Ten steak byl boží!