Jdi na obsah Jdi na menu

Sardinie 2010

15. 7. 2010

 

sardinie.jpg


          Už od loňského prosince dostávám v různém časovém sledu e-maily od „piráta Jantara“ (Tomik Rakvica) , že určitě musíme vyrazit na větší sestřičku voňavé Korsiky – na Sardinii. Myšlenka odvážná, ale kde není takových, není ani dobrodružství. Váháme jen chvilku, zcela nás přesvědčují  dumpingové ceny trajektu v lednu  (Livorno-Golfo Aranci a zpět 110,- éček pro auto s posádkou). Po několika diskuzích na společných akcích, hodinách na netu a po prolistování průvodců (nejvíc se osvědčil „Průvodce Sardinií 2009“ vydaný CK Kudrna) nasedáme 26. června 2010 do plně nabalených aut a vyrážíme směr JIH.

 

            Sraz všech účasníků (Zlín, Brno, Prostějov a Bystřice) byl stanoven na třetí hodinu odpolední v Old Timer restaurantu na 80 km Rakouské A2. Kupodivu jsme se sešli bez většího zpoždění, děti vyzkoušeli všechny atrakce dětského koutku a společně jsme pokračovali směr Graz a Udine. Cesta nám poměrně pěkně utíkala, někde kolem Padovy jsme byli o půlnoci a já se rozhodl, že si na hoďku dvě odpočinu. Zbytek party byl asi 20 km předemnou a pauzovali taky, navíc si chtěli udělat ranní prohlídku  Pisy, kde my nechtěli tak jsme se dohodli SMS-kou, že se nebudeme vázat. Ukázalo se, že to mohla být osudová chyba.

            Je pozoruhodné jak takových devadesát minut spánku osvěží znaveného řidiče. Probudil jsem se před druhou ranní a zbylých něco přes 300 km jsme už neviděli problémové. Zadal jsem do GPS cílové Livorno a hurá do nulového provozu dálnice. Po třetí ráno přišla SMS od zbytku party: „Jsme v přístavu, jak jste na tom vy?“ Mrknul jsem na přístroj – my to měli do cíle pouhých 8 km, navíc jsem zadal navigaci přímo do trajektového (Ferry) přístavu takže to bude v pohodě. Po necelé půl-hodině zjišťujeme, že to v pohodě není! Navíc je náš zeměpisný obzor rozšířen o poznání, že kromě Livorna odkud odjíždí trajekty po Středozemním moři je také v Itálii městečko Livorno Ferraries a to leží ve vnitrozemí 100 km západně od Milana a odtud odjíždí sotva udýchaná lokálka. Zjištění je šokující, stále to máme skoro 350 km do přístavu a k dispozici jen necelé 4 hodiny času. Vzhledem k nulovému provozu na cestě,jsme se rozhodli věnovat dynamice vozu a věřit,že náš závod s časem vyhrajeme. Ranní paprsky nás zastihly na kouzelné pobřežní dálnici u Janova, ale stále není jasné jestli trajekt stihneme. Parta nám posílá povzbuzující SMS-ky a nabádají nás k opatrnosti – oni neví, že naše Galaxy je spíš seriózní rodinné auto než závoďák a že prostě víc než limit nám to nejede. Posledních 30km na kterých máme 45 minut začínáme věřit, že vše dopadne OK. Celí upocení se proplétáme přístavním labyrintem a s 15minutovým předstihem zajíždíme hladce do útrob lodi. Ani jsme neslyšeli oslavné halasy z horní paluby, odkud nám na posledních metrech našeho závodu fandila celá parta.

            Zcela znaven jsem po šťastném obětí se  zbytkem účastníků zapadl do kajuty. Adrenalin se postupně odplavil a já pocítil únavu po noci za volantem. Jsem docela rád, že jsme obětovali 25,- éček za kajutu kde jsme se mohli všichni osprchovat a taky něco dospat. Kolem druhé hodiny po obědě připlouváme na jeden z největších ostrovů Středozemního moře, na ostrov plný pozůstatků pradávných civilizací  i  moderního pojetí tradičního zemědělství, geologicky ojedinělou, kouzelnou Sardinii. Chceme ještě dnes odpoledne přejet do oblasti Santa Teresa Gallura a Capo Testa. Napříč vnitrozemím je to nějakých 65 km a hned na jedné z prvních světelných křižovatek jsme obdrželi školení místních šoférů. Zastavil jsem na červený signál, projelo jedno auto z vedlejší cesty, pak se chvíli nedělo nic, najednou se ozvalo troubení a kolem nás, ze zadu, přes trojúhelník zebry projelo rezavé auto – červená nečervená a zmizelo za křižovatkou. Tak už to víme! Stejně jako na Korsice i tady je nejdůležitější výbavou vozidla klakson. Ubytování jsme našli v kempu Lucia (N41°10´48.4“ E9°10´45.5“ cena v éčkách 7,5 dospělý / 3 děti / 0 stan / 7 auto) je to sice 500 m od moře, ale pěkný a tichý kempík.

            Pondělní den jsme určili na návštěvu Capo Testa. Báječného poloostrova na který mocní obři nanosili spoustu oblých balvanovitých kup, které září bílou barvou do dálky. Tohle místo je jak z reklamy na Sardinii, fotku naleznete snad v každém průvodci a fotogeničnost místa pro nás podtrhovaly i dlouhonohé modelky,které právě pózovaly na bílých kamenech – je to řehole fotit kožich, když jste na rozpálené skále ve 35° horku! My jsme si našli svoji soukromou plážičku a konečně se ponořili do slané vody. Až po chvíli jsme zjistili, že jsme špinaví od asfaltu. Jak to vždyť Mexický záliv je daleko! I tohle místo musela  postihnout někdy v minulosti ropná katastrofa –pro nás nastala katastrofa při čištění dětí, naštěstí to docela dobře pustilo krémem po opalování.

            O úterním dnu bylo rozhodnuto, jako o dnu sladké vody. Vyrazili jsme k vnitrozemskému jezeru Lago di Liscia. Hned na začátku jsme zjistili rozdíly v mapových podkladech pro našeho Garmina a Rendové Mio-navigace. Potkali jsme se až po dvou hodinách u Laga. Tam zjišťujeme ještě jednu důležitou věc, na Sardinii je většina vnitrozemských jezer zásobárnou pitné vody, proto z koupačky nebude nic. Navštěvujeme městečka Sant Antonio a Tempo Pausania kde se naše kroky opět rozdělily. Jantara a spol to táhlo zpět k moři a na Costa Paradiso. My jsme zase chtěli ještě navštívit nejvyšší horu regionu Monte Limbara (1359 mnm). Výstup, nebo lépe řečeno výjezd autem se nám moc líbil, cestička se vinula jak z Burianova obrázku v knížkách Karla Maye. Samotný vrchol připomíná ježka, protože je poset spoustou satelitních a vysílacích věží, i nějaký vojenský radar jsem zahlédl. Po nezbytné vrcholové fotce otáčíme zpět dolů a projíždíme lesy korkových dubů ve Valle d´Luno směrem k pobřeží. Západ slunce nás našel severozápadně od Vignola Mare na malinkaté opuštěná pláži, která je dostupná z pevniny pouze uzounkou cestou mezi kamennými ploty pastvisek a můžou po ní jen osobáky. Po krátké koupačce a večeři na pláži vyrážím ještě s Adamem na Torre Vignola –  strážní věž, kterými je poseto celé pobřeží. Do kempu přijíždíme až za tmy.

            Ve středu chceme ještě prozkoumat severní pobřeží ostrova. U J´Isuledda jsme udělali hodinovou koupačku a pak jsme pokračovali do Palau a Porto Rafael, zde na malinké plánžičce obědváme a do asi třetí hodiny se koupeme a fotíme plážové náladovky. Další zastávka je na Capo d´Órso „Medvědí skála“ . Erozí vymodelovaná skulptura v žulové skále, která připomíná medvěda zhlížejícího na zátoku a moře, je zdaleka viditelný. Bohužel zde začíná komerce a několik éček vstupného (3,-) spolu s parkovným (2,-) jsou nutným zlem. Pak již vyhodnocujeme čas na návrat do kempu a na oslavu Šárčiných narozenin.

             Ráno vstáváme trochu dřív a balíme náš tábor, čeká nás přejezd k Algheru. Cestou projíždíme kolem vulkanické skály Rocca dell´ Elefante (Sloní skála). Asi čtyřmetrový útvar někdo v minulosti vylepšil sadou průlezů a komůrek, ve kterých kreativní turisté nalézají chybějící sociální zařízení. Další zastávkou na cestě je romantický hrad Castelsardo na který se jako vlaštovčí hnízdo nalepuje městečko. Od 11 do 16 hodiny je v uličkách mrtvo a dokonce se ani neplatí parkovné. Taky jediní turisté co porušují polední siestu jsou češi. Po prohlídce (vstupné 4,- éčka.) přejíždíme na malinkou pláž u Marini di Sorso , zde nalézáme velmi mírné pobřeží s nejteplejší vodou za celý pobyt – Podle Pensistových hodinek něco přes 28° C – kafíčko! Po 16-té hodině přejíždíme k cíli dnešního dne kempu u Torre del Porticciolo (N40°40´40.0“ E8°11´49.5“) – nejluxusnější zařízení z naší cesty vybavené mimo-jiné i sladkovodním bazénem.

            V pátek jsme se pokusili vstát dříve, abychom byli na 10 u Neptunovy jeskyně.  Podle doporučení, které jsme dostali je to ideální čas kdy to ještě nestíhají masoví turisté. Podařilo se to jen částečně a po 656 schodech scházíme útes k ústí jeskyně až kolem půl jedenácté. Díky tomu opoždění se však můžeme nalepit na autobus Čechů, kteří mají výklad v rodném jazyku. (Oproti informacím z průvodce podražilo vstupné ze 7,50 na 12,-éček.) Na koupačku jsme zajeli na Capo dell Argentiera protože jsme pak naplánovali návštěvu opuštěné hornické vesnice  Argentiera, podle vyprávění krajánků v minulém kempu to má být takové romanticky drsné místo kde se čas zastavil s odchodem horníků. Bohužel jsme přijeli s asi dvouletým zpožděním. Oblast se začíná orientovat na turisty a tím pádem ztrácí drsnost, kterou jsme hledali. Tak jsme si alespoň nafotili báječnou dvojici oslíků a strávili pár hodin na nevelké pláži před Argentierou.

            Náš poslední den na Západním pobřeží věnujeme  starobylému městu Alghera. Opět se rozdělujeme, naše rodinka míří rovnou do města, kde usedáme do městské vyhlídkové mašinky a celé městečko projedeme, pak ještě prošlapeme, abychom kolem druhé odpolední zakončili prohlídku obědem v hospůdce (salát 6,- kuřecí stejk 8,- pivo Ichnus 3,-). Zbytek party jde na pláže a do Alghery vyrazí na kratší čas odpoledne. My ještě po nezbytné koupačce navštěvujeme Tore Bantine Sale na nedalekém pobřeží. Je od ní vidět, že celá oblast je vyhledávaným potápěčským místem, na hladině je několik potápěčských bójek.

            V neděli jsme se sbalili a přes středověké město Bota jsme mířili na východní pobřeží. Na oběd zastavujeme u Nuraghu Santa Sabina. Tyto stavby (nuragh) dokládají osídlení oblasti v dobách až 1800 let před n.l. Je to úžasné, že tehdy zde byla civilizace, která dokázala postavit takovouto bytelnou stavbu ze žulových bloků těžkých až několik set kg. Na celém ostrově jich je skoro 7000. Tenhle u Santa Sabiny patří k těm zachovalejším a hlavně zde není žádný výběrčí. Po krátkém obědě pokračujeme dál na východ do oblasi Siniscóla. Zde chceme nalézt kemp. Dochází ke zvláštní situaci, v jednom nechceme zůstat, protože jsou v něm asi jen 4 stany (velmi podezřelé) a hned sousední je přeplněný. Z tohoto důvodu pokračujeme dále na jih přes park Golfo di Orosei. Museli jsme projet 65 km národního parku než jsme se dostali do oblasti kde byly opět kempy a udělali jsme dobře. Na GPS pozici N39°58´47.7“  E9°41´07.4“ nalézáme malinký, levný (7,5 osoba / 5 dítě / 7 stan / 0 auto) kempík Mare Blu v piniovém háji. Ten se na dalších  7 nocí stal naším domovem.

            Pondělí měl nadejít velký den D. Celou dobu s sebou vezeme dva nafukovací čluny na kterých jsme chtěli prozkoumávat pobřeží a zde se jeví ideální podmínky. Hned ráno je vybalujeme a sestavujeme. Rakvoši mají člun z půjčovny v ČR a já jsem druhý za podobné peníze koupil loni od kapitána Míly co jsme s ním plachtili v Černé Hoře. Po asi 30 minutách jseme měli člun nafouknutý a když jsme jej přenášeli přes písek pláže tak jsme si připadali jako jednotky seals při cvičení. Bohužel tím dobrodružství mého člunu skončilo. Než jsme přinesli motor ležel na břehu s prasklým příďovým válcem. Díra že by s ní prolezl malý Šimon, praskl šev a je vidět, že ne prvně. Začíná mě mrzet, že jsem do toho obchodu s kapitánem šel. Rakvoši člun sestavili chvilku po nás a motor se také rozběhl celkem rychle. S hanbou jdu náše plavidlo zase skládat a domlouváme se, že odplujeme na několikrát jedním člunem na nedaleký ostrov. Než jsme člun poskládali Renda otočil cestu po druhé. Čekáme na něj s Pesistama na břehu jako zmoklé slepice. Po dvou hodinách co se pro nás nevrací docházíme k názoru, že jsme ho něčím namíchli a jdeme do tábora na pivo. Po dalších dvou hodinách se v táboře objevil Renda a říká: „Nevíte někdo kam vyhodit nefunkční motor?“ Chudáci celou cestu zpět pádlovali v přetíženém člunu. Aby se jim nesmáli i rackové tak hlásali oficielní verzi: „Pádlujeme, protože děti nesnášely zvuk motoru.“ Tím se tento den změnil na den absolutní smůly.

            Úterý si jdeme zlepšit náladu do Arbataxu odkud jezdí vláček do nitra hor. Je to program na celý den a můžete si vybrat ranní spoj kdy můžete zvládnout v horách i kratší výšlap a nebo odpolední odjezd kdy se jen projedete tam a hned večer zpět. Líbila se nám druhá varianta, ale slečna v informacích nám řekla, že lístky se objednávají a na dnešek je už obsazeno. Proto si děláme objednávku na středu. Prohlížíme si Arbatax a jeho Red rock – obrovské červené skalisko skoro přímo ve městě. Seznamujeme se s majitelem půjčovny lodí Markem a předběžně si na pátek domlouváme loď protože je zřejmé, že jinak to nejkrásnější pobřeží Sardinie kolem Capo di Monte Santu nepoznáme. Rakvoši míří na pláž a my ještě zajedeme na Punta Pedra Longa – bizardní 128 metrová pobřežní skála, dá se k ní dojet vnitrozemím po sice horských, ale krásně asfaltových cestičkách, které věnčí znovu romantická údolí s rozkvedlými oleandry a čilimníky. Kolem cest se pasou kozy, zakrslé krávy a sem tam i volně se pohybující prasata domácí.

            Ve středu tedy vyrážíme po dopolední koupačce na výlet vlakem. Tuto atrakci nám doporučovali už v ČR. Nedali jsme se zastrašit cenou ani vzhledem vláčku – v podstatě stejný jaký můžete ještě dnes potkat u nás na vedlejších tratích. Zajímavé bylo jen to že kolejnice byly úzkorozchodné. Dvě hodiny cesty tam jsem s Šimonkem prospal. Vystoupili jsme na zastavce jak vystřižené z rodokapsového westernu. Udělali jsme něco fotek, prošli se k potoku a za asi hodinku jeli zpět. Atrakce za 36,- éček/rodina - tak trochu zklamala. Navíc příslovečná italská „pečlivost“ způsobila zpoždění jak u mezinárodního rychlíku. Ono totiž v zastávkách na trati byly bufety a provozovatel je příbuzný a je mu třeba zákazníky trošku pozdržet.

            Ve čtvrtek jsme plánovali výstup na nejvyšší horu Sardinie Punta la Marmora (1834 m.n.m). Když jsme se rozhodli, že vyrazíme ve 4 ráno, abychom výstup zvládli za rozumného horka nenašel náš plán následovníků a většina se rozhodla k průzkumu místní Macochy. Ráno jsme tedy děti naložili spící do auta a východ slunce jsme pozorovali od Sardinského lyžařské centra Broncu Spina. Odtud je to asi 7,5 km hřebenové tůry s převýšením asi 300 m až na vrchol. Na tomto hřebenu potkáte určitě pasoucí se krávy, skot a tisíce ještěrek. Když budete mít štěstí tak i divoké koně, černou zmiji a asi 3 turisty (v tuhle roční dobu). My jsme potkali všechno a tu zmiji jsme konzultovali právě s těmi turisty, byli to češi (jak jinak) a den předtím si jeden exemplář prohlíželi přejetý na cestě. Takže kdo tvrdí že na Sardinii jsou jen nejedovatí hadi nemá zrovna pravdu – neměl prostě štěstí je potkat. Celé horstvo má podobu členité horské louky se spoustou křovisek, pramenů a skal. Člověk má pocit, že je kraj bez života, pak ale uslyší zvonky vzdáleného stáda a zahlédne na hřebenu černé hřívy a zašustí to před ním desítkou ještěrek, které se rozprchly z horského chodníku. Zvláštní a krásný kraj. Na vrcholu la Marmora je obrovský asi čtyř metrový kříž, samotný vrchol je tak trochu nenápadný protože je součástí několika dalších vrcholů. Cestu na něj jsme zvládli úplně všichni včetně 4 letého Matyáše a samozřejmě 7 letého Adama. Šimon byl asi 2/3 cesty nesen. Po návratu do kempu ještě vyrážíme na pláž a večer na ní děláme celá parta grilovačku.

            Na pátek jsme si objednali loď od Marka asi 8 metrový nafukovací člun i se Skipperem (průvodce – kapitán). Nadešel nejkrásnější výlet celého pobytu. Kloužeme rychlým člunem kolem krasových mohutných útesů. Někdy v minulosti se musela skála odlomit do moře a my můžeme dnes nahlížet do jeskynních dómů, které jsou posety stalagtity, stejný pohled se prý naskýtá i potápěčům pod hladinou. Díky místnímu průvodci nevynecháme jedinou zajímavost. Vždy 2-3 zastávky u přírodních zajímavostí, pak krátký pobyt na pláži přístupné jen z moře a znovu dál průzkum pobřeží. Celé devítihodinové putování je jedním velkým zážitkem. Chceme si zašnorchlovat skipper nás zavezl do kouzelné zátoky, chceme omrknout jeskyně také jsou v zásobě – jen nechápe proč na oběd nejdeme s ním do hospůdky v Cala Gonone, ale zůstáváme u našich paštik na pláži. Ani se nenadějeme a je 6 večer a jsme zpět v naší zátoce. Vřele doporučujeme soukromý výlet. Sice celková cena pronájmu kolem 280 éček (až 15 osob)  by mohla odradit, ale když to člověk porovná s jen o málo levnějším výletem velkou lodí (20,- /os – děti neplatí) s padesátihlavým davem tak je volba jasná. Večer jdeme smutni spát protože náš pobyt se krátí.

            V sobotu jsme se rozhodli, že zajedeme na okruh vesnicemi kolem Orgosola. Kraj je pověstný tím, že se zde malují „murales“ tedy obrazy na fasády domů, některé velmi věrné, některé naopak popisující dějinné mezníky. Také se jim říká vesnice banditů. V Orgosole kupujeme povinné suvenýry od mladíka co má jen jednu ruku a někdy kolem třetí odpoledne dorážíme zpět do kempu. Rakvoši zatím „znovu vstoupili do stejné řeky“ – podařil se jim nastartovat motor, znovu dojeli k ostrovu a tam motor opět vypověděl službu. Asi to bude prokleté místo, které přejmenovali na „Ostrov mrtvých motorů“. Večer se ještě částečně sbalíme a jdeme na rozlučkovou večeři do Pizzerie. Byla moc ňam (7 éček). Děti rozluštili šifru kapitána Flinta a za svitu baterek jsme přes pláž vyrazili pro poklad.

            Ráno jsme rychle sbalili a vyrazili směr Golfo Aranci protože o půl třetí nám odjíždí trajekt na pevninu. V přístavišti máme dva incidenty s Italy – oba kolem našeho Galaxyho. Úředníkovi se nelíbí celková výška našeho vozu a přinutí nás sundat rakev, kterou neseme jak na pohřbu do Rakvošího mercedesu. Pak si na Lucku dovoluje jeden makarón a chce po ní 50 éček za údajnou ťučku od dveří, neměl stát tak blízko buran jeden, zasáhl jsem a nic jsme mu nedali. Tímto si to u nás všichni taliání rozházeli a nechceme je už vidět. Asi pochopili svou situaci a tak nám někdo z nich aspoň šlohnul SPZ-ku během přejezdu domů. Co už, máme novou a lepší. Na Sardinii bylo krásně a určitě se tam ještě někdy vrátíme, ale letadlem! Ty mají rozlišovací znaky nastříkány přímo na trupu. JO !

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Něco veselého

(Anna, 18. 3. 2013 13:43)

Dobrý den, celý den. Teď se šíří po netu a mezi lidma novinka z oblasti online výdělků, vhodná pro lidi, co jsou doma. Vydělávám si takto už od půlky ledna a jsem tím fascinována!! Milionářku to ze mě sice neudělá, ale když to jde, tak jsem vděčná za každé přilepšení :) Přečtěte si to taky na www.CervenaCerna.cz