Jdi na obsah Jdi na menu

S nákladem „Smráďat“ do Neapolského zálivu

24. 7. 2017

 
Ten, kdo by jednou chtěl bejt vopravdickej chlap
a na šífu křížit svět ho neleká,
teď příležitost má a stačí, aby se jí drap',
ať na tu chvíli dlouho nečeká.

Neváhali jsme ani minutu, když přilítla SMS od kapitána – jestli jako v létě přijedeme. Kývli jsme na to a to jsme ještě nevěděli co nás čeká. Několik set námořních mil mezi Elbou a Neapolským zálivem. Noční hlídky u kormidla a průzkumné plavby na bay-boatu. Plachtění i motorování. Plavání i šnorchlování. Báječné ostrovy a dechberoucí západy slunce. Rybolov i pozorování delfínů. Líné přístavní městečka i tepající maorská pevnost. Tuny zmrzliny a kola pizzy. Hořící Vesuv – zadýmené Pompeje. Přičichnutí k mafii nebo šmelení s černochem.  Co by jste ještě chtěli od dovolené? – snad noční mejdan na závěr. 

 

Louisiana, Louisiana zná už dálky modravý,
bílá Louisiana, jako víra pevná loď,
podepiš a s náma pojď, taky hned si z bečky nahni na zdraví.

 

Ta naše se jmenovala Liberty. Známe ji dobře, protože jsme s ní už něco zažili. Nalodili jsme se v sobotu 1.července a hned vyrazili k Elbě, kde v zálivu Porto Azuro trávíme první noc. Všichni jsou v pohodě až na Leňu, která se neustále bojí o obsah svého žaludku. To jí vydrželo celou plavbu. Nutno podotknout, že ani jednou o něj nepřišla. J


 
Jó, tady každej z nás má ruku k ruce blíž,
když to musí bejt, i do vohně ji dá,
proti nám je pracháč i kostelní myš,
nám stačí dejchat volně akorát.

 

V neděli ráno vyplouváme směr jih, zatím je cílem jen nedaleký ostrov Giglio. Přibližně 35 námořních mil plujeme částečně na motor a částečně na plachty. Cestou kapitán Martin ukuchtil ryby, co nalovila minulá posádka. Díky kluci byly moc fajn. Mimochodem tahle parta zde byla na týden a vezla z ČR 600 plechovek piva (0,5). Jsme trochu nesví když máme na 14 dnů „jen“ 80 kousků.


 

V pondělí odskočím k pobřeží na poloostrov Orbetello k nekonečným písečným plážím u Porto Ercole a hned další den ukrojím hlavní díl z plánované cesty plavbou kolem Giannutri na ostrov Palmarola. Rovných 130 n.m. nám trvá odpoledne, celou noc a den. Máme směny u kormidla vždy po dvou hodinách se střídá Martin + Dáša, Robert + Leňa a Tomáš + Lucka. Jasný, jednoduchý úkol – držet azimut a vítr v plachtách, případně šepot motoru. Úžasně očišťující. Cestou několikrát hážemě „prase“ tj. že všichni vyskáčou z lodi a drží se lana, které je tažené za ní. Všichni až na mě. Já pořád slyším v uších kapitánovo vyprávění o zcela opuštěných nepoškozených lodích uprostřed oceánu. Jak jinak by k tomu došlo než tak, že se celá posádka „osvěžovala“ a pak se už neuuměla vrátit zpět. Ne – na já hezky zůstanu na palubě.


 
Až budem někde dál, kde není vidět zem,
dvě hnáty křížem vzhůru vyletí,
zas bude Černej Jack smát se nad mořem,
co je hrobem jeho obětí.

 

Po Polmorali následuje úžasný ostrov Ponza. Nemůžeme se ho nabažit. Líná přístavní městečka. Turistů tak akorát. Stopy po Římanech v podobě lázní a vodních cisteren. Když jsme procházeli staré štoly římských lázní (Grot edi Pilato) připadáme si jak v příběhu od Tolkiena. Za každým rohem čekáme, že vyhopsá Glum. Obzvlášť když Maty do temna zažvatlá: „Kde je můj milášek?“ Na ostrově jsme strávili dvě noci a klidně jsme mohli i víc. Následuje rozhoupaný ostrov (není se velice kde schovat před vlnami) Vemtotene.  Pěší vycházkou chceme navštívit ornitologickou stanici, ale zavíračka v 17 hodin je nekompromisní a paní nás nepustí dovnitř. O hodinu později jsme to pochopili, ta stejná paní má večerní šichtu v restauraci, kde dospělci zašli na vínko. Děti mezitím hrají s místními fotbálek na náměstí. Tady to ještě jde, tady je také ještě nemnoho turistů.

 

Přeplouváme na vyhlášený a turisty oplývající ostrov Ischia. Zde kotvíme přímo pod Maorským hradem. Úchvatná stavba na skále s ostrovem spojená úzkým mostem. Po večeři vyrážíme na průzkum. Trojici Robert – Dáša – Lucka se dokonce podaří vetřít se do hradu a kousek ho projít. Leňa a já „jsme na sebe zbyli“ tak bereme děti na zmrzlinu. Zde již jsou ulice přeplněné turisty a tu a tam je slyšet i čeština. Ischia je asi v nabídce našich cestovek. Večer při víně nás ostrované překvapí o půlnoci deseti minutovým ohňostrojem. Prý zde začíná filmový festival.

 

Sousední ostrov Procida je jedno velké město, po průzkumu se nám zde nechce nocovat protože jsou docela vlny tak nás Martin odváží podvečerním mořem blíž k pobřeží. Kotvíme v „naší“ laguně. Isola di Nisida.  Místa je tu tak maximálně pro dvě jachty, malinkatý kráter zatopený vodou. Dnes jsme tu sami. Houpe to taky, ale do rána se hladina uklidní a mi připadá místo jako když jsme kotvívali kdysi s Mílou Kramářem v Borovicové zátoce.

 

Ráno směřujeme loď k pobřeží do Torre del Greco. Cílem je Vesuv. Když jsme se k němu blížili, tvrdil nám kapitán, že čmoudíky co vidíme jsou vulkanického původu. V přístavu jsme si najmuli taxika – oprýskaná dodávka pro 7 hravě veze nás 10, řidiče a jeho dva kamarády. Zjevně my za prachy oni za „dáčo“. Řidič má jen velmi základní angličtinu, takže až když jsme jeli úbočím Vesuvu pochopili jsme, že jsme měli zase štěstí. Jsme stoprocentně poslední turisté co přijeli nahoru, protože všude kolem cesty hoří. Vulkanické čnoudíky jsou letním požárem. Proplétáme se mezi hasičskými vozy a rychle šlapeme na vrchol. Ten je kamenitý, takže nehořlavý. Na procházku nám taxikář dal 4 hodiny, ale strážci parku nás hned na vrcholu obrací zpět. Za chvíli se bude uzavírat přístupová cesta. Tak to jsme měli kliku, bez drzého taxikáře jsme se tam nedostali. Nabízí nám ještě zajížďku přes Pompeje, kterou s radostí přijímáme. Všude spousta lidí, vedro a fronty. Obcházíme jen z venku a fotíme archeologické zbytky na pozadí kouře z požáru Vesuvu. Tak nějak to muselo vypadat, když vulkán zasypal vesnici.

Taxikář nás v pořádku vrací do přístavu. Chceme ještě s Robertem koupit víno na večer, po skoro hodinové vycházce do obchodu jsme vyslechli památnou větu: „Ano pánové, zvolili jste levný produkt, ale v drahé oblasti!“ účet tomu odpovídá jsme asi v rajónu mafie. Rychle na loď .

 

Druhý den se znovu vracíme na Procidu, zaslouží si pořádný průzkum. Uzounké uličky plné malinkatých aut a motorek. Ulička tak úzká, že zde musí být semafor, aby mohli projít chodci – oba se tam nevlezou. Vystoupili jsme až nahoru na hrad a chtěli si dát zmrzlinu, ale „ouha“ žádnou slušnou jsme nenašli a když už i Adam odmítl sladký bonus, to už je co říct.

 

Ráno míříme na další turistický magnet, na Capri. Starobylé lázeňské město se spoustou uliček, kavárniček a lákadel. Kdo něco v minulosti znamenal, pořídil si zde vilu. Na tu od zbrojaře Kruppa se jdeme podívat zakázaným chodníkem. Nechápeme proč někdo turisticky zajímavou věc uzavřel. Ceny jsou zde asi nejvyšší z celého plavby. Zůstáváme dvě noci a jsme zvědaví jak se bude cenová bilance vyvíjet.

 

Posledním cílem plavby je Sorrento. „Americké“ město v Itálii. V ulicích úplně zmizela Italština a slyšíme jen angličtinu. Opět je tu spousta lákadel, obchůdků, kavárniček a hospůdek. Zdá se nám však,  že na Capri bylo dráž. Večer přeplouváme do maríny Torra Anunziata. Dáša je nešťastná. Moře je zde špinavé, sprchy ani záchody v přístavu nejsou. Adam z Nikinem sice dokážou sehnat v těhle přístavních docích několik lahví vína a grilovaná kuřata (do teď nechápu jak), ale jinak jsme z tohoto místa zklamaní. Možná taky proto, že ráno nás střídá jiná posádka a my mažeme domů.

V sobotu 15.července opravdu přijely dvě auta z Čech, nabalili jsme do nich svých „pět švestek“ a vyrazili domů. Ještě jsme měli od Dáši domluvenou malou zastávku v Římě, který jsme večer proběhli (že by ten mejdan?) a pak už jen výměna aut v Piombinu a nekonečná cesta domů.

 

Louisiana, Louisiana zná už dálky modravý,
bílá Louisiana, jako víra pevná loď,
podepiš a s náma pojď, taky hned si z bečky nahni na zdraví.

RUM - když s masem červi hejbaj ... RUM - když s masem červi hejbaj ... RUM