Jdi na obsah Jdi na menu

Na skok ke Zlatému rohu

4. 10. 2012

Podvozek letadla se líně odlepil od betonu Vídeňského letiště. Let 821 Rakouských aerolinek začal neomylně ukrajovat z více než 1200 km dlouhého letu. Píše se pátek 28.9. a na palubě nejrozšířenějšího dopravního letounu Boeing 737-800 spolu s dalšími více než 150 pasažáry letí i naše parta. K nápadu navštívit Istanbul v rámci výhodného erurovíkendu nás přivedla Janča už někdy v květnu. Připadalo nám to s Luckou jako dobrý nápad k „podtržení“ 20-ti let společného soužití. Nápad se ukázal jako vynikající. Kromě dvou jmenovaných se cesty ještě účastnil Jirka, Any, Laďa a já (ti ostatní teda „podtrhovali“ ta svá výročí) . V 16:45 jsme dosedli na letiště Atatürk ve městě, které se jako jediné rozprostírá na dvou kontinentech.

Otevři - neotevřu / první Turkyně
Za těch pár let v Schengenském prostoru jsme úplně odvykli pasovým kontrolám. Zcela jasně to dokázal Jirka, když se postavil před skleněnou zeď a pohledem naznačoval úředníkovi: „Ať to otevře“. Ten mu stejně naznačoval, že tam dveře nejsou a stačí jen ukročit metr do leva. Tento způsob dobývání bývalé osmanské říše byl natolik originální, že se stal předmětem několika vyzvednutí během celého pobytu. Instrukce pro příjezd hovořila jasně, nalézt řidiče transferového taxíku. Úkol vypadal jednoduše, prostě tam bude stát Turek s cedulkou a naším jménem. No jo, ale těch Turků tam bylo asi 200 plus další prostí naháněči a všichni měli cedulky! Naštěstí nás dostala přiděleny Turkyně a podobně jako v jiných pracovních pozicích po celém Istanbulu je výskyt něžného pohlaví velmi sporadický. Proto když jsem viděl  oněch několik set zpocených chlapů, neomylně mi oko sklouzlo na jedinou ženskou a ejhle ona má na cedulce napsáno Mr. Tomas. I ona byla „naháněčkou“ partnerské agentury a předala nás řidiči dodávky, který se s námi vrhnul do jedné z nejdivočejších městských doprav v Evropě. Tento národ nerespektuje v dopravě skoro žádná pravidla, nejvyužívanějším doplňkem auta je klakson a nejčastěji uplatňovaným pravidlem je absolutní přednost „mého“ motorového vozidla. 

Romance / Show s mečem
Hotel Romance, který byl na další tři noci naším útočištěm, patří určitě mezi ty, které v sobě snoubí cenovou dostupnost a dostatečný komfort. Ubytovali jsme se a vyrazili do okolních uliček nalézt nějakou sympatickou hospůdku, kde by nás nasytili. Hned před vchodem nás zastavil „naháněč“ od jedné protější : „Hey my friend, we are neighbors, come to us for dinner, I'll give you 10% discount, we're neighbors.“ Vesele žvatlal. „Nevím - možná později.“ „OK, počítám s tím, nechceš udělat rezervaci?“  Toho jsme se pak nezbavili po celou dobu a úplně všude.  Hospůdku jsme našli o dvě ulice dál, ne že by jsme k ní měli reference nebo nás třeba zaujala z venku. Jednoduše měla nejvíc servilního naháněče. Hospůdka zabírala celý dvorek mezi kamennými domy, číšníci se o nás vzorně starali. K jídlu nám doporučili – jak jinak – faji kebab, samozřejmě nejdražší jídlo (zase si někdy necháme poradit), které bylo obohaceno o show s plamenem, hliněnou nádobou a mečem. Pokrm byl totiž připravován v hliněné karafě, která se před hostem chvíli přihřívá v ohni a pak musí číšník šikovně useknout dno a pokrm vysypat na talíř. Všichni chlapi jsme si to objednali. Laďa měl smůlu, číšníkovy se nepodařilo nejlépe odlomit dno a měl kebab s příchutí střepů. Naštěstí si to nenechal líbit a tak měl show s mečem ještě jednou. (Večeře pro 6 vyšla na 350 TL – show je show)Pak už jen krátká noční vycházka k zátoce Zlatý roh a hurá do hajan, přece jen časový posun (1 hod) nás unavil.

 

Galátská věž / Taksim meydani / těžkooděnci 
Náš hotel je vlastně přímo v centru starého města Sultanahmetu, na poloostrově Suriçi. Špička poloostrova směřuje do Bosporské úžiny, ze severu je zátoka Zlatý roh a z jihu Marmanské moře. Všude to je kousek pěšky, což jsme patřičně využili. V sobotu hned po snídani jsme přešli přes Zlatý roh po Galatském mostě, který je zajímavý tím, že v „přízemí“ mostu je naskládána šňůra restaurací, které údajně připravují ryby, které chytli rybáři v „prvním patře“ mostu. Hned na druhé straně začínají strmé uličky vedoucí ke Galátské věži našemu prvnímu cíli. Památka někdy z pátého století našeho letopočtu stojí ve čtvrti Beyoğlu. Nahoru Vás vyveze výtah (12,- TL) a je odtud úžasný výhled na celé okolí. Jen nám vrtalo hlavou, proč v takové památce někdo výtah budoval. To bychom ještě snad pochopili, ale proč někdo povolil v posledním patře Night club to nám prostě hlava nebrala. Dole pod věží naše holky poprvé okusily čerstvě mačkanou šťávu z granátového jablka, mírně kyselkavé, osvěžující a plné vitamínů (4-12 TL). Od věže pokračujeme k ulici Istikal spletí malých uliček, kde se každá věnuje jinému řemeslu, spousty prodejců zmrzliny, pražených kaštanů, čaje nebo preclíků – typické Turecko. Na Istikal jsme narazili na historickou tramvaj která nás za 4 TL posunula až na náměstí Taksim meydani. Je to velmi rušné centrum se spoustou taxíků, autobusů a podobných věcí. V roce 2010 zde byl dokonce zaznamenán atentát na autobus policistů. My jsme potkali demonstraci pozůstalých po obětech nějakého válečné konfliktu. Nedaleko také hlídal kordon těžkooděnců, kteří měli mimo jiné i týlovou jednotku vyzbrojenou samopaly. Ostatně takto ověšené policisty jsme potkávali celé čtyři dny, je vidět že zakládající člen NATO (Turecko) to nemá vůbec jednoduché.

Dá nebo nedá 
Z náměstí Taksim  procházíme ulicí Istikat zpět k vodě Zlatého rohu. Tato ulice je plná honosných budov a je jasné, že adresa na této ulici patří k prominentním. Cestou jsme se zastavili v chrámu St.Anthony. Kousek dál chtěly holky zkusit tureckou zmrzlinu. To ještě nevěděly co je čeká. Turek vzal obrovskou kovovou tyč na konci zploštělou a zazvonil s ní na sadu zvonců. Začalo divadlo. Napřed nacpal do kornoutku opravdu velkou porci zmrzliny, znovu zazvonil a kornoutek podal zákazníkovi. Ten jej chytl, ale ejhle v ruce mu zůstal jeden prázdný a ten se zmrzlinou zůstal prodejci. Pak několikrát Turek předvedl show s tím, že mu zmrzlina jakože skoro spadla, potom se málem vysypala holkám do výstřihu. Sem tam zazvonil a znovu točil se zmrzkou. Když už jsme si mysleli, že ani nic nedostaneme tak konečně kornout našel nového majitele. Byli jsme tak překvapení, že ani 10 TL nás už nedokázalo vykolejit a o to jim zřejmě šlo. Ve čtvrti Beyoğlu ještě obědváme za 250 TL – je to však ztráta času protože nám to zabralo zbytečně 90 minu.

Nová mešita / burka
Vrátili jsme se zpět přes most na poloostrov Suriçi a hned za mostem je Nová mešita (nebo taky poslední sultánova mešita), kde se musely dívky poprvé podřídit pravidlům islámu a zakrýt si hlavy šátkem, všichni jsme pak museli vstoupit bosí. Z koberce se linul nepříjemný zápach, protože byl nasáty potem předcházejících návštěvníků. V chrámu je pěkná výzdoba a spousta zlacených nápisů o kterých pochybujeme, že je novodobá turecká mládež dokáže rozluštit. Nicméně je to možné, protože na ulicích vidíte návrat ke klasickým burkám a hodně mladých ji nosí, takže třeba umí rozluštit i tyhle hieroglify.

Dotek bazaru / všichni do kůže
Chrám jsme opustili bočním vchodem a ocitli jsme se přímo před řadou stánků. Kousek dál je také brána a za ní byla hlava na hlavě v uličce ze stánků.  “To bude Řecký bazar!” prohlásil Laďa zkušeně. Prodírali jsme se mezi řadami koření, čajů, různých oříšků a lokálních suvenýrů. Jakmile jsme se dostali do míst kde se dalo alespoň nadechnout někdo prohlásil: “A jsme v tom. Grand bazar!” sice jsme do něj chtěli až zítra, ale co už. Procházíme stovkami stanků různých velikostí a podobného sortimentu. Když však asi víte kde hledat tak tu najdete vše co potřebujete. Netroufáme si zatím do žádných obchodů a Turky zdvořile odmítáme. Až asi po třičtvti hodině se jednomu podařilo odhalit Laďovu touho po nové kožené bundě. Jen jsme trochu projevili zájem už se na nás sesypali jako vosy. Majitel obchodu s koženým zbožím se jmenuje Mustafa a okamžitě si poslal pro “bratra” který mluví – světe div se – lámaně česky. Najednou má kromě Ladi na sobě bundu každý z nás. Nestačíme se divit jejich obchodní podnikavosti. Jirka si myslel, že když nikde nevidí motorkářské bundy tak, že bude mít pokoj. Nicméně Mustafa během chvilky jich asi pět donesl odněkud a všechny v Jirkové velikosti. Mezitím nás hostili čajem a neustále něco nabízeli. Nakonec byli v kůži úplně všichni a začalo smlouvání. Typické pro tuhle zeměpisnou šířku. Prý kdyby jste nesmlouvali tak je urazíte. To jsme věděli a samozřejmě, že chceme nakoupit levněji než u nás, když už jsme byli skoro na poloviční ceně došlo i na klečení Mustafy před některou z dívek, aby dokázal, že vlastně nám dává dárek, že “na tom nic nemá”. Korunu celé obchodní transakci jsme dali my s Jirkou, když jsme chtěli platit kartou. Nakonec jsme peníze nějak ztloukli dohromady (většinu jsme si totiž nechali v hotelovém trezoru) a šťastní jak jsme dobře nakoupili jsme šli za dalšími památkami. Někdo však zaslechl, jak Mustafa po našem odchodu udělal na druhého obchodníka takové to americké gesto pro vítězství spojené s: „JOO!!!“

Modrá mešita / Islám podruhé
Kvůli Modré mešitě museli dokonce přistavět další věž i v Mece protože tahle byla honosnější. Na Arabském poloostrově jsem nebyl, nicméně tahle istanbulská je moc pěkná. Znovu se zouváme a zahalujeme. Na rozdíl od japonských turistů, kteří to ignorují, nás tato maličkost nijak nezatěžuje. V chrámu zrovna probíhala společná motlitba asi 20 mužů, to tak trochu zdůraznilo propastné rozdíly mezi muži a ženami v islámské společnosti. Pro věřící ženy byl totiž vymezen až úplně v zadu chrámu malý ohrazený prostor. Chrám je zasazen do nově zerekonstruovaného parku, kterému dominuje fontána. Na druhé straně je chrám Agia Sofia, který dnes slouží jako muzeum a v pomyslné lince za nimi je palác Topkapi. Obě tyto památky nám pro tento den zůstaly uzavřeny. Proto scházíme směrem k pobřeží Marmanského moře, kde doufáme že nalezneme nějakou hospůdku s rybími specialitami. Hned za nádražím jedna taková je, musíme sice 20 minut čekat na stůl s výhledem na moře, ale to vůbec nevadilo. Za večeři pro 6 jsme dali asi 160 TL. Daleko horším překvapením je, že je to zařízení striktně dodržující islámem stanovenou prohibici. Z naší republiky jsme odjížděli v době metanolové aféry a následné prohice stanovené hygieniky, proto nás toto opatření zas až tak nebolí. Dáme si hold drink až na pokoji ze zásob z duty free shopu.

Lodníkem na Bosporu / nenarazil
V neděli ráno vyrážíme na projížďku lodí po Bosporské úžině. Hned v přístavu nás odchytil jeden naháněč, který zastupoval jak velkou společnost – ta vyplouvala až za dvě hodiny, tak kapitána malého škuneru – který byl ochotný plout hned. Nevíme jestli se máme nechat zlákat nebo ne, tak se jdeme na loď podívat. Někteří z nás mají strach z velikosti lodi i schopností kapitána, ale naháněč nás ubezpečuje, že je vše OK a že loď má dokonce i záchranné vesty. Tomu jsme samozřejmě rádi a vyplynulo z té informace, že jsme taky mohli narazit loď, co je nemá. Ještě nutné smlouvání cen. Konečná částka 110€  za všechny se nám zdá srovnatelná s cenou za podobnou atrakci třeba v Chorvatsku. Absolutně však nevíme, jestli nás natáhli nebo ne. Vzhledem k tomu, že jsem viděl, jak kapitán dostal z té částky jen 50€ tak předpokládám, že jsme ještě měli značný prostor k vyjednávání. Pohled na památky Istanbulu z vody je něco úplně jiného než když kolem nich šmatláte pěšky. Člověk má tak nějak pocit toho středověkého obchodníka, který připlul benátským kupcům pro zboží. Plavba trvala víc jak dvě hodiny a kapitán dokázal, že nezískal dekret na plzeňských právech. Zručně vyrovnával vlny od velkých lodí a zkušeně se mezi nimi proplétal. Nafotili jsme spoustu fotek a konečně pochopili, která část města je Asie a která Evropa. My jsme se vlastně celou dobu pohybovali v Evropské jedné třicetině Turecka. Návrat do přístavu byl taky něžný, nepotvrdilo se varování z průvodce, že loď s námi do mola „narazí“. Na kapitána čekal hned další kšeft, nemohl si dovolit zastrašit nové klienty.

Cenové propasti 
Vyrážíme uličkami do sultánova paláce Topkapi (vstup 25 TL). Protože je však poledne tak si dáváme rychlý oběd ve stánku Gyros v bulce nebo placce nás dohromady stálo 14 TL. Pak jsme ještě dali 0,5 TL za půl litru chlazené balené vody. Tím jsme dosáhle absolutně nejnižší ceny za jídlo na jednoho turistu 3 TL, když to srovnáme s první večeří, kde jsme (pravda i se stínací show) na jednoho platili průměrně 57 TL, tak jestli dobře počítám, je to 1800% úspora. Takto posíleni a potěšeni jsme konečně pokračovali na Topkapi.

Topkapi / harém / cvakání pojistek
Vchod do komplexu střeží vojáci se samopaly a musíme projít kontrolním rámem jestli nejme náhodou ozbrojeni. I přes to, že stará sláva osmanské říše je pryč, tak si zde návštěvník dokáže představit, jak honosná musela být ve své době. Procházíme se štrúdlem lidí několik místností, kuchyni, první – druhé nádvoří, knihovna, sultánův palác a harém (samostatné vstupné 15 TL). Kdo by však čekal výstavnost našich hradů a zámků se spoustou historického nábytku, obrazů a jiných dobových relikvií, tak ten bude zklamaný. Kromě několika (asi cenných) šperků ve vitrínách, několika kusů obleků ze sultánova šatníku a třech kočárů jsem nezaznamenal relikvii. Procházeli jsme v podstatě prázdné komnaty. Dokonce i knihovna byla bez knih a všimli si toho i procházející Američané. Do harému už šel jen Laďa s Any a Luckou, to proto, aby tam měl aspoň nějaké ženské. Na nádvoří, kde se konaly popravy, se právě chystal nějaký koncert, a proto Jirka vymyslel bleskovou improvizaci a naše výprava si od plic zazpívala (do vypnutých mikrofonů). Když jsme opouštěli bránu Topkapi voják na stráži nervózně cvakal pojistkou ostře nabitého samopalu, je vedro, udělá se mu špatně, spadne vystřelí -  všem chlapům zafungovala fantazie stejně - rychle pryč.

Zavíračka na bazaru
Chceme ještě na Velký bazar nakoupit dárky pro děti, jaké bylo však naše překvapení, když většina krámků byla zavřená. Kdo si chce projít v klidu tyto uličky, ať jde v neděli, je zavírací den. Prakticky nic sice nekoupí, ale zase se nebude mačkat. Na poslední plánovanou atrakci Yerebatanskou cisternu už bylo pozdě, proto po večeři „u souseda“ co nám první den sliboval velkou slevu (asi 240 TL za všechny) jdeme šli na večerní drik na pokoj a partičku UNA.

Velký bazar podruhé - nákupní horečka 
V pondělí vyrážíme na Velký bazar hned. Dohodli jsme se, že se nebudeme držet pohromadě a že se kolem 11 hodiny potkáme u východu. Tento plán se nepodařil. Jirka s Janou skončili v Yerebatanské cisterně a obdivovali architekturu. Zbytek jsme propadli nákupní vášni. Ne že bychom tolik utratili, ale ten obchod kdy každou liru musíte usmlouvat nás nadchl. Většinou jsme vždy nakoupili za polovinu nabídnuté ceny. Měli jsme sehrané několik scének od nervózního manžela po spořivou ženušku, různě jsme vytahovali „poslední peníze“, nebo si platili část Lirami a část „posledním“ eurem. Toto rétorické cvičení nám zabralo tolik času, že jsme málem nestihli odjez transferového taxíku z hotelu. Přišli jsme jen o chvilku dřív. Už stál připravený, proto jsme naložili věci a jeli. Naštěstí jsme se ve vestibulu hotelu potkali všichni.

 

Atatürk / hodina za euro
Na letišti Atatürk (Pojmenované po  Mustafa ibn Alim což byl první prezident a vojevůdce z přelomu 18 a 19 století a za svého života dostal ještě druhé jméno Ata – türk / otec Turků)  je zdvojená bezpečnostní kontrola a mizerné občerstvení. Měli jsme po náročném dopoledni docela hlad spokojit jsme se museli s pizzovým Fast foodem (malé meny pro dva 16 TL, velké meny pro dva 21 TL). Přebalili jsme kufry, za úplně poslední liry jsem si nechal zabalit (před cestou nový) kufr do strečové fólie (přece jen s tím nezachází personál letiště nejlépe) a pak jen již Check in, pasová kontrola, Duty free shop a let do Vídně. Parkovné nás na vídeňském letišti vyšlo na 75€ na prakticky 75 hodin – co hodina to jedno euro, příště prý zvolíme za poloviční cenu parkovací kartu přes internet. Ostatně i všechny Check-in do letadla lze dělat elektronicky což určitě příště vyzkoušíme.

 

Doporučené odkazy:

Hotel Romance: > link <    /   Cestovní kancelář Expecta, která nám vše zprostředkovala: > link <  /  Letiště Schwechat : > link <    /   Spousta informací o Turecku od hobby cestovatele >link<  /  Mapy jsme čerpali z Googlu >link<  /  Informace MZV: > link<  /  Dobrovolná registrace občanů při cestach do zahraničí: > link <

Naše fotky: > link <

Ceny co se nevlezly do textu (rozpětí je podle místa nákupu a smlouvání):

1litr balené vod 1-3,- TL   /   0,5 litru balené vody 0,5-2,-TL   /   Gyros do housky 2-4,- TL   /   Porce osvěžujícího melounu 3,-TL   /   Zmrzlina 2-10,- TL   /   Tretky na památku 1-50 TL   /   Šátek 10-100 TL/  Kožená bunda 100-800 TL   
Jedna TL = cca 11 CZK (Akttuální kurz ČNB z doby cesty 10,84)
Jedno  € = 2,13 – 2,32 TL (lokální směnárny)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nadpis

(Pepa, 8. 3. 2013 17:11)

Ahoj, nasel jsemm na netu super stranky s automaty zdarma a jeste ke vsemu pekne sexy babou tam :D mrknete na www.ZdarmaAutomaty.cz a zahrajte si :)

nadpis

(Sandra, 25. 2. 2013 14:57)

Ahoj, letos koluje po internetu a mezi lidma nová forma přivýdělku, ideální na zimu, když je večer hodinka dvě času :) Sama si takto vydělávám už od ledna a fakt mě to nadchlo! Miliony z toho sice nejsou, ale dokud to jde, tak se mi hodí každá snadno vydělaná kacka :) Kdyžtak mrkněte na www.Cervena-Cerna.cz

poděkování

(Jana, 6. 10. 2012 17:46)

Tome, díky, hezky jsem si připomenula naše cestování, což vyvolalo mnoho úsměvů:)