Jdi na obsah Jdi na menu

K věžím Brenty

21. 8. 2013

 Středa – tvrdohlaví řidiči

Je až neuvěřitelné jak jsou lidé tvrdohlaví. Je půlnoc  a my pořád a pořád ukrajujeme z cesty do 900 km vzdálenho  lyžařského centra Madonna di Campiglio.  Vidina rozervaných skalních věží pohoří Brenta  nás přitahuje jako magnet již víc než půl roku, ale od dnešní osmé večerní začínáme této přitažlivosti podvolovat.  Když Jana tuhle oblast objevila v nabídkách „dobrodružných“ cestovek ani jsme netušili, že se začíná odvíjet nejkrásnější prodloužený víkend za poslední ch „x“ let.

Čtvrtek – dlouhá míle - vzhůru do skal - Karel
Cesta byla nekonečná, především pro řidiče. V Lochmaní posádce se za volantem vystřídali všichni, my jsme měli zdatnější řidiče pro za volant usedla jen Jana s Jirkou (nebo že by se tak báli o svůj vůz ? J ). Ráno kolem šesté hodiny jsme byli v lokalitě a chvilku dospali na parkovišti  Pak rychlé kafe v kavárničce a v deset už parkujeme u Rifugio Vallesinella (4€ za den). Je to strategické parkoviště, protože odtud se dá jít hned k několika chatám a hlavně k té naší Rif. Maria e Alberto ai Brentaei 

Vyšlápli jsme k ní chodníkem č. 317 a od chaty Casinei pak č.318, celý výstup nám s dvacetikilovými bágly trval čtyři hodiny. Cesta vede zpočátku do prutkého kopce a v druhé polovině již více-méně traverzuje úbočí C.Mandron na hranici kosodřeviny. Když jsme se blížili k Brentaei, tak již z dálky byla vidět letitá šlachovitá postava na terase. Že by chatař počítal „ovečky“ – kolik bude mít dnes hostů? Když jsme se přiblížili na doslech, zahalekala postava: „Neviděli jste někde cestou tři český kluky? Od rána na ně čekám!“  Byl to horolezec  Karel - Čech – spolupracovník Hudy sportu Děčín. Chtěl bych mít v sedmašedesáti  jeho fyzičku (já ji vlastně ani nikdy neměl)! Právě absolvoval šest výstupů v jiném údolí a čekal zde na kamarády z Čech, se kterými plánoval zakončit pobyt 800 metrovým  výstupem  na Cima Tosu.

Karlovy rady byly neocenitelné, během pár minut nám naplánoval celý náš pobyt, jen ti kámoši mu pořád nešli. Podle posledních zpráv vyjížděli z republiky  dřív než my a stále nebyli k vidění, mobil nebrali! „Snad se jim nic nestalo cestou!“ Obával se Karel. My jsme se po ubytování (22€/noc a členové Alpenverein polovinu)  vydali kousek údolím k Rif. Alimonta a okoukli jsme nástup na zítřejší ferratu.

Pátek  - SOSAT - sex na skalách – jsou moc pomalí
Podle pravidla z Tater „Turisti vyráží před šestou – horolezci po deváté“  jsme opouštěli chatu  v „půl na horolezce“. Cílem je nenáročná Ferrara Sentiero SOSAT na mapách s číslem 305. Odbočuje se na ni z cesty 393, krátkým žebříkem začínáme stoupat úbočím Punta Mandron po skalních policích zhruba ve výšce 2400 mnm, pak přes sadu žebříků v jižní stěně Punta di Campiglio pokračujeme přes kamenné pole dál směrem k Rifugio del Tuckett. Původní plán byl dojít až na tuto chatu a vrátit se spodní normálkou zpět na Rif. Brentei. Magické kameny nás však přitahovali obrovskou silou, že jsme se na ně klasicky vyplácli a nasávali sem tam paprsky sluníčka, kterému se podařilo procpat přes mraky. Někteří dokonce zkoušeli nějaké erotické polohy na skalách, výsledkem však byla jen klikovka na kalhotech. Pak někdo řekl, že je přece blbost šlapat dolů a zase nahoru pěšky když jsme přece na Ferratách. Proto jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou přes žebříky zpět. Udělali jsme dobře, protože byla takto cesta zábavnější a hlavně kratší. Ve čtyři hodiny odpoledne dorazil, Karlem avizovaný, déšť.

Na chtě jsme byli takhle odpoledne skoro sami . Vesele jsme pařili UNO a litovali ty chudáky co se promočení vraceli domů. Karel budiž pochválen za dobrou rosničku. Jen jeho horolezci nějak uvízli v cestě na Punta Mandron . Karel neustále chodil kolem a brblal:“To zítra musíme jít něco kratšího, když jsou tak pomalí.“

Sobota   Oliva Detassis – Bocchette Alte –Blázniví Maďaři
Nikdo nemohl říct, že by se vyspal dobře! Bohužel to je daň za nocleh v takovéhle nadmořské výšce. Prostě turistická ubytovna. Scenérie hor je však úžasná, sluníčko maluje těmi nejlepšími barvami, proto spokojeně šlapeme zase o půl deváté údolím k chatě Alimonta. Zdá se, že výstup nám jde zase o něco rychleji, všeobecně jsme uváděné časy zkracovali průměrně o 30%. To je skoro jako za mlada v Tatrách J. Na Alimontě potkáváme větší skupinu čechů, kteří šli to Bochette Alte včera a někteří z nich si docela asi hrábli na dno. Nemohou se rozhodnout kam se odtud vydají dál. Vnoci totiž trochu mrzlo a firnové pole, které mají na trase je zatím neprůchodné bez maček. Všeobecně se letos dá říct, že by jsme nějakou tu zimní výbavu taky uživili, byť je srpen.

Nezdržujeme se dlouho na chatě a šlapeme dál  přibližně ferratou Oliva Detassis  na vrchol Mocca Bassa Dei Massodi. Odměňují nás první z úžasných výhledů dnešního dne. Pak přes sadu žebříků a exponovaných traverzů nastupujeme do druhé ferraty Bocchette Alte. Tady začíná to správné dobrodružství.  Horský chodník střídá , traverz skalní stěnou, nebo výstup po žebříku či ocelových kramlích.  Nestačíme se divit kam všude jsme se dostali. Moudrá hora nás milostivě odměňuje fantastickými výhleda jak v reklamním filmu. Jirka s Jančou jsou neustéle na špici pelotonu, buď hledají místečko na „důležitou chvilku“ , nebo je jim zima. V poledne jsme se celá skupina sešli někde kolem 3000 m.n.m pod vrcholem Cikma Brenta. Tam jsme zjistili, že hlavním důvodem bylo to, že Janě byla opravdu zima. Bez ohledu na estetičnost si obléká záložní věci od Pídi, co na tom že jsou minimálně o tři čísla větší, hlavně že je teplo. Cestou potkáváme dvojci maďarů, kteří zrovna schovávají do batohu mačky. Trochu panika co nás čeká. Závěrečný sestup z hřebene k chatě Tuckett avšak  po počátečních obavách veselou záležitostí. Kloužeme se skoro jako na lyžích a hora nám milostivě odpustila, že jsme si nevzali cepín ani hole.

Rifugio dei Tuckett je pro nás oázou v poušti, horká polévka, pivo, štrúdl a hlavně lavička zalitá sluncem jsou pro nás spolu s opět parádními výhledy nezapomenutelnou odměnou. Po příjemné hodince obouváme znovu pohory a šlapeme tentokrát již „normálkou“ na naši chatu Brentei. Někde u křižovatky s cestou č.318 odběhl Jirka do kosodřeviny. Že by zažívací problémy? Ale ne to si jen odložil několika kilogramový kámen, který vlekl z hřebene „na památku“. „V pondělí si ho vezmu!“ – no jasně, přece nebude nosit suvenýr tam a zpět. Na Brentei jsme se vrátili opravdu unaveni, nikomu se nechtělo hrát UNO, nikdo nevyhledával Karlovu společnost na pokec. Prostě unaveni jak to má být. Po grandiózní večeři (předkrm – polévka- hlavní chod a dezert  vše  součást polopenze) jsem už nebyl schopný udržet oči v pohotovosti. Sorry kamarádi jdu spát. Prý jsem v noci chrápal. Nevím o tom!

Neděle   - Bocchette Centrale – Opět Maďaři – Narozeniny
Původně jsme si mysleli, že už v neděli nebudeme mít sílu, na nějaké šlapání a ejhle ono to šlo. Prošli jsme od chaty kolem symbolického cintorína údolím směrem k chatě Pedrotti. Z věží kolem se ozývají hlasy horolezců a zdá se, že ti dnes vstávali zcela proti „Tatranským pravidlům“  V sedle Bocca di Brenta nad chatou jsme se dostali po žebříku na skalní polici a zážitky výhledy jsou ještě lepší než v sobotu.  Cesta je poměrně dobře zajištěná, místy se však zužuje skoro na méně než 30 cm. Přecházíme přes několik roklí, dvě jsou dokonce se sněhovým jazykem. Exponované lávky a žebříky a najednou potkáváme znovu ty Maďary s mačkami. No začal jsem o tom trochu víc přemýšlet, máme přece sestupovat na  chatu Alimonta co je nad ní to velké firnové pole. Ne to už sluníčko určitě ohřeje a Maďaři si zásadně vybírají špatný směr ferrat. S uklidněním, že nikdo z nás nemá v paprikové zemi kořeny pokračujeme dál kolem Torre de Brenta a sadou žebříků na zmíněný ledovec Vedretta dei Sfulmini. Horští trolové nad námi opět drželi ochrannou ruku a dolů na chatu se vesele kloužeme rozmrzlým firnem. Na chatě jsme měli párty u příležitosti Píďových narozenin. Podával se huláš s knedlíkem a pivo v litrových sklenicích (a to nebyly ty největší co chatař měl). Nikam už nespěcháme, protože na naši chatu Brentei je to podle značek hodinka, pro nás půl. Po návratu jsme si dali sprchu, metaxu od Pídi a (světe div se) další guláš na večeři (tentokrát jelení). Ještě jsem odlovil nějakou tu geocach a hurá do postele.

Pondělí – loučení bolí
Odjezdy jsou vždy odrazem jakéhosi smutku, akce skončila, člověk neví  jestli se sem ještě někdy vrátí, i když si slibuje, že jo a hlavně tě čeká nějaké období povinností a to se většinou moc ne chce. Dolů k autům jsme sešli za skoro devadesát minut. Tentokrát  jsme na čele pelotonu my s Luckou a vesele si říkáme  na účet zbytku: „No jo, to jsou ty rychlé začátky, jeden to přepálí a pak mu chybí síla …“ J Auta jsme našli v pořádku a po koupeli v potoku jsme vyrazili domů. Několik krátkých zastávek na občerstvení a nákup dárečků pro blízké a nejfantastičtější ferratový víkend je za námi. Škoda že je to sem víc jak 900 km jezdili by jsme častěji milé věže Brenty

PS:
Průvodce nelhal !

Info:
Rifugio Brentei 
http://www.rifugiobrentei.it/  nocleh 22€ polopenze 22€
Info o oblasti a další chaty: http://www.dolomitidibrentain.it
Alpenverein: http://www.pojisteni-alpenverein.cz/
Zájezd do oblasti pro ty co si netroufají sami pořádá CK Alpina: http://www.alpina.cz/zajezdy/brenta  
Ferrata Sentiero S.O.S.A.T  http://www.voltek.cz/dolomity/masivy/brenta/f-sosat_ferrata.htm
Ferrata Oliva Detassis  http://www.voltek.cz/dolomity/masivy/brenta/f-detassis_ferrata.htm
Ferrata  Bochchette Centrale  http://www.voltek.cz/dolomity/masivy/brenta/f-bochette-centrale_ferrata.htm
Ferrata Bocchette Alte http://www.voltek.cz/dolomity/masivy/brenta/f-bochette-alte_ferrata.htm