Jdi na obsah Jdi na menu

Jak jsme dobývali hrad

11. 3. 2012

 Sychravý aprílový den (a to i přes aktuální březnové datum). Sníh, déšť, kroupy a sem tam slunce. „Muži“ z mé jednotky jsou již unaveni, přesto nás „dvojka“ vede přímo hradním kopcem. Bláto, suť, firnové pole, mokrá tráva - vzhůru na steč. Hrad dobudem!  „Ale tatínku mě už děsně bolí nožičky!“ dí „trojka“ ve žluté nepromokavé bundě. „Neboj Šimi, už tam skoro jsme, támhle jak stojí Maty, je už hradní zeď a pak už je to jen rovinka – na pohodu.“  Nevím jestli mi věří, ten kopec je opravdu prudký pro jeho malé nožičky, ale vedoucí týmu musí vlévat naději do žil.

 

Jsme u hradní zdi. Chodník nikde. „Chlapi nebojte, budeme se držet hradeb a obejdeme jej až k bráně.“  Frflají, ale jdou. Už je ani nebaví „dobývat“ hrad. Jdeme v řadě za sebou jak zmoklé slepice. Ta pěšina se někde ztratila, zůstalo jen pichlavé ostružiní  a  klouzavý kopec. „Já už chci být doma,“ kňourá trojka. „Tatí tam už je ta brána!“ hlásí Matýsek a hrdě prochází dírou v plotě. Já už to tak snadno nedal. 

 

Hradní nádvoří, asi druhé. Rozhlížím se kolem sebe a vzpomínám když jsme tu před čtvrt stoletím přespali na vandru . No jo je vidět nějaké nově odkryté hradní zbytky, ale taky přibyl nápis „Stálá expozice“ , „Směr prohlídky“ a hlavně „Pokladna“. Všude zámky, asi je otevřeno v jinou část roku. Vůbec nám to nevadí, úplně postačí když prošmejdíme hradby a hurá domů. Ven z druhého nádvoří se jde přes první, které je uzpůsobeno jako malý amfiteátr pro pořádání koncertů.  No jo, ale co ta kovaná brána se zámkem?  Za amfiteátrem vidím další, obě jsou osazeny v přibližně třímetrové hradní zdi. Já si pamatuji že tu byl jen val porostlý trávou. No tyhle překážky nedám s věkovkou mé „jednotky“ 3/6/9 . „Jsme tu chyceni, budeme muset počkat do dubna. Kdy hrad otevřou,“ povzbuzuji své „muže“.  „Ale tati, můžeme odejít tou bránou co jsme přišli.“ Navrhuje pohotová dvojka Matýsek. „No jo, máš pravdu, ale co ten šílený přístupový kopec?“

 

Měním pořadí v jednotce. První půjde Adam „jednička“ . „Drž se podél plotu, a pořád se snaž postupovat úbočím kopce.“  To se lehce řekne, ale co ty náletové dřeviny všude kolem. Kloužeme a padáme úplně všichni. Pomaličku, strašně pomaličku se nám podařilo obejít první nádvoří a zabočili jsme z venku k bráně. Jsme všichni zválení jak zákon káže – daň za asi neoprávněnou návštěvu hradu – ale upřímně šli jsme pěšinou a žádný zákaz jsme neviděli. „Tak teď všichni pojedou sněhem z kopce  po zadku!“ přikazuji jednotce.  Lepší mokří, než špinaví! 

 

Stojíme pod hradem a obdivujeme znovu jeho majestátnost. Paprsky slunce laskají naše mokré zadky, odměna za pošetilé dobrodružství. Rychle převléct do suchého a někam do tepla na polívku. „Kluci, že jsme, ale ten hrad pěkně dobyli?“ Odpovídají mi  jen  souhlasným bručením. Buď se jim to opravdu líbilo a nebo už se těší na hranolky. 

 

(Brumov březen 2012) FOTO >zde<