Jdi na obsah Jdi na menu

Berounka 2012

28. 6. 2012

 Pašíkem v dešti – Rozvalený most

Proudy vody poctivě smáčely Wavova "Pašíka"(VW Passat). Cesta pomalu mizela v dešťovém přívalu. GPS-ky nás nezklamaly na žádné křižovatce, každá vždy  ukázala na jinou stranu. Tiše s Jirkou sedíme na zadním sedadle a jsme rádi, že si Vláďa náš odvoz do Chrástu nerozmyslel. Tak trochu tušíme, že se mu do bouřek nechce. Mě by se taky nechtělo. Parta nás tam už čeká v hospodě, když jsme předtím společně postavili stany, vybalili bagáž a odvezli Jirkův tranzit do Roztok u Křivoklátu. Původní hodinové cvičení s auty při převozu se poněkud protáhlo. Vláďa už ví, že se zpět do Prahy nedostane před druhou v noci. Konečně poslední odbočka a za ní naše tábořiště u Dolanského mostu >link< . Odvážně jsme přejeli přes zatopený mostek. Kdybychom tak tušili, že ho již půlku odnesla voda. Vláďa ani nechce vysedat a rovnou se vrací zpět. Jsme mu vděční, protože v tomhle kraji bychom s veřejnou dopravou při převozu řidiče expedičního vozidla nestačili. Parta nás čeká v hospodě, tak jen posilujeme jejich řady ve zpěvu u piána a kytary. Je nám sice trochu podezřelé, že dovnitř chodí různě zmáčené postavy s promočenými spacáky, ale věříme svým zkušenostem při výběru místa pro stany.

 

Poněkud více vody – Tukan je potápka – neser se, je z půjčovny

Probudilo nás odvážné sluníčko, které trhalo dešťové mraky nad hlavou. Berounka má o metr víc vody, asi trojnásobný průtok oproti normálu, na cestě neustále jezdí hasiči a mostek do kempu z části odplul dolů po proudu. Prostě přívalový déšť se vším všudy. Jen ve vodáckém bufetu nic neohrozilo snídani. Rohlíčky i koblížky dorazily načas. Žirafka se snaží ještě na poslední chvíli ulovit nějakého kotrčníka. Skupina vodáků, kteří pojali svou akci ala „mexiko“ se přímo nabízí, ale co s chlapem, který má nalepovací knír. Přebíráme lodě od půjčovny Honza >link<  , balíme naše věci a usedáme do lodí. Posádky byly letos poněkud obměněny. Iris jede s Jirkou a Lucka semnou, jinak jsou velké změny, Ráfci mají „Áčko“, Exodka neuvolnil zaměstnavatel proto zbylé lodě jsou obsazeny Aťka s Žirafkou a Zdeňa jede na singlu – tzv. nákladní loď (veze dřevo na oheň.)  Poprvé bychom s Luckou měli jet na vratké plastovce, všichni sice tvrdí, že Tukan  >link<  patří mezi ty stabilnější – ale věř zlomyslným kamarádům! Po pěti kilometrech nás čeká první jez u Telína. Před vyplutím mě všichni přesvědčovali, že všechny jezy budeme přenášet. Když jsme však dopluli sem a vidím malé dvanáctileté děcka („robátka“) z kurzů jak suveréně proplouvají rozvaleným jezem, jeli jsme samozřejmě taky. Sice přibylo do lodi asi 50 litrů vody, ale ustáli jsme to. Hold postupně zjišťujeme, že Tukan je hrozná potápka a zalije ji i sebemenší vlnka. Sebevědomí nám roste a stejně proplouváme i dalšími jezy – dívám se do kilometráže >link<  a zjišťuji, že jich bylo celkem 6. Z toho se  na jednom loď musela překoníkovat (tedy převézt na provázku jako pejsek) a u jednoho jezu jsme ji museli přenášet. Zrovna tady nás dohnali mexikánci. Na úzké pěšině se nás snažili předejít se slovy: „Rychle, spěcháme, za chvíli začíná fotbal!“  a pak ještě jeden ohodnotil naše poctivé nesení lodí na pádlech slovy: „Co se sereš, vole, vždyť je z půjčovny!“ a smýkal svou Vydru přes kameny tak, že za ním zůstávali prstýnky modrého plastu. Zastravujeme se na hradě Liblín, je vidět z vody tak proč si neudělat výlet. Rozhodl jsem se pohlídat lodě a tak kamarádi vyrazili sami. To byla chyba. Prý se ztratili a na hrad došli poněkud oklikou. Ostatní vodáky asi hnala vidina mistrovství v televizi, protože nás všichni předjížděli a na Kobylku >link jsme dorazili skoro poslední. Vůbec to však nevadilo, protože tábořiště je velké a místa dosti.

 

Zdrhnem robátkům – Řeka čaruje – ku*va větev

Dnešní noc už byla klidná, když vynechám Aťčiny noční vycházky a kytarovou pařbu sousední party. Dnes nás čeká je 14 km řeky a asi 4 jezy. Vody už trochu ubylo, ale pořád je to určitě víc jak 80 cm nadstav. Vyplouváme co nejdřív, abychom unikli Mexikáncům a Robátkům. Oboje se podařilo, nicméně večer nás zase dojeli. V těchto místech začíná romantická část řeky, která nás už neopustila. Z romantických údolí vykukují zbytky starých mlýnů, vrcholky hor jsou tu a tam okrášleny nějakým hradem a s řekou se líbají obnažené skály. Spokojeně si chrochtáme a vzpomínáme na Rafka, kterému by určitě chrochtal s námi. Jednou jsme taky takhle spokojeně „vorovali“ a rozhlíželi se po krásách řeky, když tu se začala blížit peřej s ostrůvkem uprostřed. „Co budeme dělat?“ ptali jsme se my méně zkušení, „Klid, řeka čaruje.“ Odpovídal ten zbytek. Tak jsme vesele lenošili až do poslední vteřinky, ve které jsme se rozpadli. Zdeňa levou větví zbytek pravou, alespoň to tak vypadalo, najednou vidíme jak se Iris a Jirkou řítí přímo doprostřed ostrova. Do poslední chvíle jsme to nechápali, ale Jirka tam uviděl malý úzký kanálek a chtěl ho vyzkoušet. Pak už jsme je neviděli. Najednou se však vrba uprostřed rozkývala a ozvala se jadrná Irča: „Ku*va větev!“ . Zdeňa už obeplouval ostrůvek a hledal kudy k nim, protože jsme tušili, že mají problém. Nám ostatním se podařilo přirazit až o několik desítek metrů dál a když jsme se zbytku nemohli dočkat vyrazili jsme zpět proti proudu. To už se, ale  vynořili z rákosí. Ona tam byla větev nad hladinou a oba naše kamarády sundala do vody. Zdeňa nadával na kopřivy kterými se brodil, ale jinak jsme se tomu všichni zasmáli. Prý se Irča konečně „udělala“. Ještě jsme navštívili hrad  Na tábořiště „U potůčků“ >link<   jsme dorazili kolem třetí hodiny. Vybrali jsme si to nejlepší místo s ohništěm, objednali grilované kuře a spokojeně se těšili k večernímu táboráku, který se MUSÍ dnes uskutečnit, aby se Zdeňa zbavil svého líného „háčka“.

 

Mexiko paří – Ostrůvek lásky - Trilobiti

Noc klidná nebyla. Mexikánci dokazovali, že když není v telce fotbal, dokážou zapařit i jinak. Jak naivní bylo naše umístění stanů do nejvzdálenějšího rohu. Terasa bufetu fungovala jako ideální zesilovač. Naštěstí od dob výletu do Kalifornie mám ve spacáku připraveny pěnové chrániče sluchu. Já jsem vlastně neslyšel nic a znám to jen z vyprávění. Snídaně byla bohatá, první kemp kde umí klasická vodácká vajíčka. Opět jsme se pokusili vyrazit jako první a více-méně se to podařilo. Na tomto úseku jsme překročili hranice nově zřizovaného NP Křivoklátsko. Mělo ubýt tábořišť, ale nijak jsme to nepozorovali. Proplouváme několik jezů, některé taky jen přecházíme. Za kočkovým mlýnem měl být podle mapy profláknutý „Ostrůvek lásky“ nicméně kopřivy do pasu a hlavně alternativní název místa „Komáří ostrov“ nás od návštěvy odradil. Navíc – jak tvrdil Jirka – neteče přes ostrov žádná řeka. Protože jsme nechtěli být tak brzy na tábořišti, tak jsme se zastavili u  kostela Sv.Petra a Pavla, který  je opuštěn uprostřed lánu obilí. Dříve zřícenina, po roce 2006 opravený gotický kostel ze 13.století slouží především jako atraktivní místo pro pořádání koncertů. My jsme jej použili jako zajímavý exteriér pro amatérské fotografování.  Pak už přirážíme do tábořiště Ahoj >link<  u vesničky Skryje. Toto místo je proslavené nálezy trilobitů a opravdu nás místní na návsi posílají, abychom si taky toho svého našli. Jdeme raději zpět do tábořiště, kde proběhla očista celého mužstva (kromě Atěnky). Protože kemp nemá sprchy, tak jsme se koupali poprvé dobrovolně ve vodách Berounky.

 

Rozvědčík – krásní srnci – pasování kormidelníka

Poslední den na vodě, ale před námi byly dvě lahůdky: Rozvědčík a Přívoz u Proška. Kraj je spojený s Otou Pavlem a jeho krásnými srnci. Po vyplutí jsme slibovali Zdeňovi, že se zastavíme v první hospodě, která se naskytne. Zapomněli jsme na to a on ve své žíznivé touze málem smetl pilíř Skryjského mostu. Pokoušíme se to napravit „U rozvědčíka“, ale bohužel asi věhlas místa, předběhl provozovatele. Nedá se říct, že by na nás restaurace zapůsobila. O to víc si užíváme Proškův přívoz, kde člověk začíná pociťovat neodbytnou touhu sáhnout po  knížce, nebo se znovu podívat na „Smrt krásných srnců“. Závěrečný úsek má jen 10 km a proto když už máme za sebou poslední atrakce voláme Honzovi, jestli by si nepřevzal lodě ještě v neděli. Kupodivu to jde a nám se tak naskýtá možnost odpolední návštěvy Křivoklátu a večerní pařby v kempu. Zbylo nám totiž moc rumu a ten se přeci z vodácké akce nesmí vozit zpět. Úkol byl splněn a my máme ještě jednu důležitou povinnost, pasovat Žitrafku na kormidelníka, protože zvládla celou plavbu na jedničku. Její věta háčkovi: „Hlavně nic nedělej, ono to nějak dopadne.“ Budiž  vyryta zlatým písmem do pádla. Pasování proběhlo ve vodách Berounky a ještě teď si o něm všechny ryby povídají.

 

Krlštejn – Amerika - YDYKSEB

V pondělí jedeme domů. Cestou se chceme ještě stavit na Karlštejně a nedaleké Velké Americe >link< . Pravda cesta se poněkud protáhla, protože část posádky neměla ještě zcela zažitou včerejší kormidelnickou oslavu. Po krátká vycházce kolem V.Ameriky jsme nasedli do aut a hurá domů. Návrat kolem 18-té hodiny večerní byl ideálním. Ještě se rychle rozloučit a jak říkal Jirka: „Za rok znovu na YDYKSEB.“

 

>FOTO  ZDE